Odstranění dioptrií laserem. Jaké to je?

„Risk je zisk. Kdo se bojí, nesmí na laser. Risk je zisk. Kdo se bojí, nesmí na laser. Risk je zisk. Kdo se bojí, nesmí na laser.“ Opakovala jsem si v duchu, když jsem s očima rozkapanýma umrtvovací látkou (prosím, že se ty sestry nespletly a mám tam fakt kapky na umrtvení, prosím!), seděla v čekárně a čekala, až si pro mě pan primář přijde a odvede mě na místo činu.

A stojím si za tím. Pro mě rozhodnutí podstoupit odstranění dioptrií laserem a také samotné odstranění dioptrií laserem nebylo úplně lehké. Ale když jsem zvážila, co mi může tahle operace dát, jak se změní můj život a jaká svoboda mě čeká, rozhodla jsem se, že do toho jdu. A můj manžel mě podpořil, takže mě zavezl do zlínského Gemini za věhlasným panem primářem Stodůlkou a nejrychlejším laserem na světě a před zákrokem mě dokonce chlácholivě držel za ruku. Tak to by byly emoce, teď fakta.

V listopadu jsem šla do ostravského Gemini na vyšetření s cílem podstoupit laserovou operaci z důvodu odstranění krátkozrakosti. Po vyšetření lékař došel k názoru, že je to možné, i když mám tvorbu slz na hranici a hrozí u mě suché oko, proto bude nejlepší metoda ReLEx Smile, poslal mě na ni do Zlína a zarezervoval mi termín přímo u pana primáře. Pět týdnů jsem nenosila čočky (jinak je nosím už deset let), kapala si umělé slzy a „těšila“ se na zákrok.

Na Mikuláše jsme tedy s mužem vyrazili do Baťova města. Opět série vyšetření, velmi důkladných, u sestry, u lékařky, vynesen ortel. Operaci podstoupit můžu, bude to stát včetně vytvrzení rohovky a doživotní záruky 51 000 a neměla bych mít žádné problémy, snad jen ty suché oči. Pro zajímavost, měla jsem -5,5 a -4,5 dioptrie.

A pak mi sestra začala kapat do očí a já doufala, že ty správné kapky. Za nějakou dobu si pro mě přišel pan primář, s dojemně otcovským přístupem mě odvedl na „sál“ a tam velmi jemně, klidně a pomalu vysvětloval, že se nade mne snese laser, že si to oko zaměří, mám se dívat na zelené světélko a až se ztratí, tak se mám dívat rovně.

Inu, to se lehčeji řekne, než udělá. Uvědomila jsem si, že ležím ztuhlá, ruce mám složené na hrudi jak v rakvi, prakticky skoro nedýchám a vlastně se strašně bojím. Na zelené světélko jsem sice hleděla, ale taky jsem hleděla někam jinam, no zkrátka to se mnou bylo na trochu déle, navíc nějaký druhý doktor nebo asistent pořád něco potichu šeptal a já se lekla, že jsem si svou neschopností s laserem spolupracovat zkazila oči a kdoví, co ještě. Kdybych nebyla tak podělaná strachy a prakticky ochromená, zřejmě bych druhého pána poprosila, ať buď nic nešeptá, nebo ať mluví nahlas. Ale takhle jsem se jen snažila zaměřit zelené světélko a pak se dívat rovně. Nakonec jsme to měli za sebou. Levé oko tedy nadvakrát. Co se vytvrzení rohovky týče, nemůžu vám napsat nic, protože vlastně nevím, co se dělo. Hleděla jsem opět před sebe a pan doktor pracoval. Ono je někdy lepší nevědět. Pro mě ze všeho nejhorší bylo strkání těch kovových rozvěračů do očí, což je vlastně dost pozitivní. Operace nebolí a ano, je to trochu nepříjemné, ale pokud pochopíte instrukce a nenecháte si vytvrdit rohovku, jste za 10 minut zase zpátky v čekárně.

Jakmile jsem se po zákroku posadila, říkám panu primáři: „Ale já nevidím dobře, někteří už přece vidí hned.“ Pan primář mě uklidnil, že tahle metoda je šetrnější a návrat zraku také déle trvá. Rozloučila jsem se tedy s mým zachráncem, šla do čekárny, pak šla ještě rohovku doozářit ultrafialovým světlem a pár minut nato už si mě volala sestra, dala mi troje kapky, prášek na spaní, sluneční brýle a spoustu informací, já jí popřála hezké Vánoce a zaplatila. Au. A jeli jsme s mužem domů. První hodinku, dvě to šlo, oči byly mírně rozbolavělé, divné, unavené, ale šlo to.

Pár hodin po zákroku to začalo. Oči se nedaly otevřít, zavřít, nic, levé mě úplně příšerně bolelo, hned jsem sahala po Ibalginu, ale zabral mi až za hodinu. Jen jsem korzovala po ložnici, po obýváku, „Ano, máš ten výrobek moc pěkný, zlatíčko!“ lhala jsem dětem, zatímco jsem přes sluneční brýle sotva mžourala. Ale! Vše zlé jednou skončí, takže za pár hodin se bolest stala snesitelnou a zrak přijatelným. A ač někdo by se druhý den už mohl měřit s ostřížem, u mě ten návrat do normálu trval trochu déle. Ještě asi dvakrát jsem si dala prášek od bolesti, do očí jsem kapala jako zběsilá, hodně jsem odpočívala a když to šlo, měla jsme oči zavřené. Pár dní jsem viděla o něco hůře, než jsem doufala. Po pěti dnech proběhla kontrola v Ostravě, očím je prý třeba dát čas, nicméně hojí se to krásně a jak na dálku, tak na blízku jsem přečetla vše, co je třeba přečíst na stanovení diagnózy 0 dioptrií. Po týdnu jsem pocítila, že už občas zapomenu, že nějaká operace proběhla, že mě občas vůbec netahá ani jedno oko a že jsem si už pár hodin nenakapala. Do dálky vidím hezky, na blízku celkem taky, ale to se prý ještě trochu zlepší.

Takže se konečně začínám cítit jako svobodný člověk. Tedy ne tak docela, bojím se vypravit se kamkoliv bez umělých slz a ven mám vycházet pouze ve slunečních brýlích, takže když míjím teď v mlze, šeru, zataženu lidi, kteří na mě zvědavě hledí, tipuju, kdo si myslí, že jsem slepá, kdo že jsem blbá, kdo že jsem po flámu, kdo že jsem zmlácená a kdo, že jsem barbína. Ovšem všeho do času.

Z operace mám radost. Je to strašně krásné probudit se ráno a vidět, moc se dívat vleže na televizi, aniž by vás tlačily brýle a tak dále, a tak dále, však vy, co brýle nebo čočky nosíte, tak to znáte. Tímto děkuji svému muži za odvoz a následnou péči jak o mě, tak o děti, panu primáři, všem zdravotníkům a taky vynálezci laseru, ať to byl kdokoliv. A teď si jdu kápnout, nějak mi vyschlo v oku.

PS: ano, vím, že zkušenosti každého z nás jsou individuální. Já jsem popsala tu svou. Třeba to někomu pomůže.