Článek
Nicméně čím déle děti mám, tím tíživěji si uvědomuju další nemilosrdný fakt - děti si taky nevybíráme. Protože kdyby ano, to byste koukali, jaké já bych měla děti! Nahlas by zdravily, vždycky by měly dobrou náladu, chutnala by jim čočka, nebály by se cizích lidí, milovaly by školku, jejich pláč a křik, pakliže by nějaký nastal a to jen v případě silného soucítění s poraněnými zvířátky, kácenými pralesy a plastovým ostrovem v moři, by připomínal ševelení listů ve větru a prozpěvování skřivánků, při čekání u doktora by složily lyrickou baladu o své milované matce, nepotřebovaly by chodit na logopedii, nikdy by neměly zánět středního ucha, vždy by řešily konflikty slovně a spaly by od narození nejen celou noc, ale pro jistotu i celý den.
Možná jsem jenom já byla naivní, až blbá řekněme, ale než jsem měla děti, domnívala jsem, že „jaký si to uděláš, takový to máš“, přeneseně tedy „jaký si to vychováš, takový to máš“. Díkybohu, je to do jisté míry pravda, nebudeme popírat, že jakožto rodiče máme nezanedbatelný vliv, ale když někdy v úžasu pozoruju své děti, říkám si, jestli jsme před početím těch tvorečků požili nějaké omamné látky nebo z jakého důvodu si naše geny udělaly diskotéku a pospojovaly se tak unikátně, že vzniklo toto. Jo a to jsme na tom ještě hodně dobře, velký obdiv vám, kteří máte ještě daleko větší osobnosti, jak se dnes říká, než my.
No a protože realita rodičovství je občas méně růžová, než předrodič čekal, ráda bych upozornila nejen na násilí páchané námi, rodiči, na našich dětech (toho jsou koneckonců plné internety, už moc dobře víme, že chudáci děti mají skoro až smůlu, že se vůbec narodily do nějaké rodiny, asi by jim bylo lépe snad někde jinde, nevím třeba s vlčicí, co vychovala Mauglího), ale také na tyranii, kterou procházíme my, nebozí životadárci, chlebodárci, bytodárci, hadrodárci a hlavně, hlavně časodárci a energiodárci.
Sešité hráze, hemeroidy, nohy o dvě čísla větší, permanentní kruhy pod očima, rozkousané bradavky, probdělé noci, koliky, samozřejmě zuby, odmítání jídla, výlety na pohotovost, odsávání soplů, vztek, když dítěti chcete obout boty, vztek, když dítěti nechcete obout boty, scény v supermarketech, scény při přecházení přes cestu, kousání sourozenců, separační úzkost trvající 6 let, rozlité pití dvě minuty po vytření podlahy, odmítání chození na nočník, řev v autosedačce, řev v MHD, to je něco, co vám v porodnici na postýlku nikdo nenapíše. NAŠTĚSTÍ.
ALE! Píšu velké ale, abych tomu všemu jakože dala hloubku, protože se nechci v komentářích dozvědět, že si jen stěžuju a že si ten můj měl teda nasadit kondom, když tak trpíme. Naše děti jsou skvělé a úžasné a nikdy bychom je nevyměnili. Protože kdo by mi pak dával ty uslintané pusinky, chtěl mě u sebe v posteli, česal mi vlasy, krmil mě jídlem, které už nechce, kreslil mi obrázky, ukazoval hovínka a každých pět sekund volal „MAMI?!“ Život by byl pěkně nudný, protože koho baví jezdit na wellnesy, lítat do teplých krajin a lyžovat v Esterajchu (jak by řekla moje matička), když může obrážet dětská hřiště, dětská divadélka, dětské dny a dětské všechno. Prostě humor a děti jsou kořením života. Jo a to druhé bez toho prvního v psychickém zdraví nepřežijete. Díky za ně.
Ale jak říkám, občas už mě štve, že my, rodiče, musíme být dle sociálních sítí a influencerek skoro dokonalí, snad jen proto, že jsme dospělí, ač naše děti mají do dokonalosti a vůbec třeba i do roztomilosti, někdy i vůbec jen snesitelnosti jako hodně, hodně daleko. Neříkám, snažme se, milujme, nevychovávejme jak ve středověku, ale trochu té milosti pro rodiče, kteří se dle mého názoru jako fakt hodně snaží milovat své děti, které v jejich představách teda byly o poznání a k nepoznání andělštější, by neuškodilo. Děláme, co můžem, že jo. Jo a všem rodičům držím palce následující školkový a školní rok. Zvládneme to. Jako vždycky. Protože jsme rodiče a kdo je víc!
