Článek
Tak se konečně objednávám
Nedávno na mě v telefonu zase vyskočila reklama na darování plazmy. Vydělejte si 1 000 Kč za první odběr a až 20 600 ročně, psalo se v ní. Nedalo mi to registrovala jsem se. Aspoň si přivydělám a udělám dobrou věc, říkám si.
Do hodiny se mi z centra ozývají zpátky. Paní za telefonem se mě postupně vyptává na věk, nemoci, léky, které beru, a spoustu dalších věcí. Poté mě školí ohledně jídla, které bych měla a neměla jíst, a ohledně množství vody kterou bych měla vypít. Točí se mi z toho všeho hlava. Je toho na mě moc, přesto odpovídám, že všechno chápu. Nemám na ni přece celý den. Úplně na konec si domlouvám termín odběru.
Večer si všechna pravidla pro jistotu ještě jednou vyhledávám na internetu.
Zajímavý začátek
Další den piji tři litry vody a vydávám se na cestu. V centru si odkládám osobní věci do skříňky. Dál už prý budu potřebovat pouze občanku a kartičku zdravotní pojišťovny. Ty předávám sestřičce za pultíkem. Je mi změřen tlak a teplota. Asi je všechno v pořádku, protože dostávám složku s papíry a šumivou tabletu v plastovém kelímku.
Čekám na další instrukce, když sestřička vyrazí od stolu a odběhne kamsi za mě. Ježíšmarjá, vy jste si to sundala, slyším jenom. A ženský hlas odpovídá No já jsem musela, ono mě to škrtidlo. Dívám se za roh. Paní, co právě odešla z odběru, si očividně sundala obinadlo, co měla na ruce, a začala jí téct krev. Bylo jí tolik, že dokonce začala kapat na zem. To už jí sestra ale začala přitlačovat ránu. Poté ji poslala na převázání. Byla jsem vyzvána, abych si šla sednout ke stolečku. Scénu jsem za chvíli pustila z hlavy. To jsem ještě nevěděla, že ji ten den uvidím ještě dvakrát.
Ne, ne a určitě ne
Bylo mi přiřazeno číslo 78. Znamená to, že už jsem tu dneska tolikátá? Asi ano. Kolem mě u stolečků sedělo dalších šest lidí, takže to asi dává smysl. Není se potom, co divit, že se jednou za čas nějaký odběr trochu nepovede.
Mezi papíry, které jsem dostala, je dvoustránkový dotazník. Čtu: Byl/a jste někdy ve vězení? Odpovídám: Ne. Kojíte, nebo jste byla v posledním roce těhotná? Děti nemám. Dávám: Ne. Měla jste v posledním měsíci přisáté klíště? Ne… Další otázky už si ani pořádně nečtu a dávám Ne. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych musela odpovědět ano. Poslali by mě domů?
U vedlejšího stolku sedí manželský pár. Když jsem přicházela, už tu byli. Podle hlasu asi Španělé. Mají stejný dotazník jako já. Pěkně v češtině. K tomu mají před sebou ještě tištěný překlad, ve kterém loví, co že to vlastně vyplňují. Když kolem nich procházím zpět k sestře vidím, že ještě nejsou ani v polovině.
Trocha byrokracie navíc
Sestřička dotazník zběžně prohlíží. Vypadá to, že ji ani nezajímá, co jsem tam vyplnila. Cosi napíše do počítače a jsem pozvána k vyšetření lékařem. Ten se mě ptá na další otázky. Většinou už jsem na ně odpovídala v dotazníku. Jako by si je tam nemohl přečíst. Mé odpovědi jsou zdá se v pořádku. Konečně totiž dostávám povolení jít darovat.
Při odchodu vidím incident číslo dvě. Pánovi, který zrovna stojí u přepážky, totiž také teče krev. Tentokrát je v tom pán ale asi nevinně. Obinadlo má stále na ruce. Už bohužel nevidím, co se děje dál, protože odcházím k odběru.
Samotný odběr
Vybírám si pravou ruku. Lékař si chystá jehlu a píchá mi ji do žíly. Chvíli v ruce s jehlou hýbe. Pak volá druhého lékaře. Chvíli ránu sledují oba. Nakonec se rozhodují zavést jehlu radši do druhé ruky. Zatínám zuby a nechávám se píchnout znova. Tentokrát už úspěšně.
Další hodinu sedím na lehátku, zatímco přístroj pomalu pumpuje krev tam a zpátky z mého těla. Jednou za čas musím zmáčknout balónek, který mi daly do ruky. Je to nuda. Lituji toho, že jsem si s sebou nevzala telefon. Pak že budu potřebovat pouze občanku. Příště už budu vědět.
Španělský pár přichází do místnosti asi patnáct minut po mně. U pána jde všechno hladce. Lépe než u mě. Paní má stejný problém jako já. Nejdříve jedna ruka a pak druhá. S tím rozdílem, že i ta je bez úspěchu. Nakonec odchází, aniž by darovala. Dozvídám se, že pokud odběr nedokončím, peníze nedostanu.
Konečně asi po hodině mám hotovo. Je mi zavázána ruka a jdu si k pultíku vyzvednout finanční odměnu. Ani tam nedojdu. Vidím, že zase někomu teče krev. Tentokrát jsem to já. Kleju a vracím se zpátky za doktorem. Snažím se zůstat v klidu. Úplně mi to nejde. Nakonec jsem tak vystresovaná, že málem odcházím bez peněz. Ve dveřích mě musí zastavit sestřička.
Rozhovor s kolegyní
Několik dní po odběru se o svém zážitku bavím s kolegyní. Ta chodí darovat už nějakou dobu. Prý mám štěstí, že jsem viděla jenom krev. Ona prý vždy při odběru vidí minimálně jednoho člověka omdlít. Říká, že už to ani nevnímá. Nesmí, když si chce přivydělat.
Ono to s tím přivýdělkem ovšem také není tak žhavé. Centrum sice slibuje přes 20 000 Kč ročně. To ale znamená chodit pravidelně každých 14 dní. Nikdy nevynechal a nikdy se nezpozdit. Přitom existuje spousta věcí, která vás na nějakou dobu jako dárce vyloučí. Třeba klíště, piercing nebo u nás slečen menstruace. Já osobně při ní beru léky od bolesti, po kterých nesmím darovat dva týdny.
To pro mě znamená ani ne poloviční výdělek, i kdybych jinak chodila pravidelně. Jako bonus dostanu šanci na dva vpichy za jednu návštěvu, možné krvácení a strach z toho, že omdlím. Otázka je, stojí mi to vůbec za to?
A co vám? Chodíte darovat plasmu? Jak často a jaké jsou vaše zážitky z odběrů?
