Článek
Nedávno jsem dostala příležitost promluvit si s jednou maminkou z mého okolí. Maminka se jmenuje Nikola, bydlí ve stejném městě jako já, má čtyřletou dceru Ninušku, ale na rozdíl ode mě si během půl roku prošla, dá se říct, téměř peklem.
Ninuška začala ve svých třech letech normálně navštěvovat jednu nejmenovanou školku v našem městě. Vstřícný přístup ředitele i možnost pozdějšího volného přechodu na základní školu, která se nachází ve stejném areálu jako školka, byl jedním z několika důvodů, proč si Ninušky rodiče vybrali právě tuto školku. Ninuška se projevila jako velmi šikovná a chytrá holčička, do dětského kolektivu velmi dobře zapadla a zamilovaly si ji i paní učitelky.
Všechno bylo v nejlepším pořádku. Až do června letošního roku. První rána osudu přišla už ale o měsíc dřív, kdy byl Ninušce diagnostikován diabetes prvního typu. Dost mě zarazilo, že už tak malé dítě se musí potýkat s tak závažnou a hlavně celoživotní nemocí. Maminka mi ale během rozhovoru vysvětlila, že tahle nemoc u malých dětí stále narůstá. O tom jsem neměla ani tušení, protože ve svém okolí neznám jinou maminku, která by toto musela řešit u školkového dítěte.
Ninuška byla hospitalizovaná nejdřívě v Mostě a poté převezena do Ústí nad Labem, kde jí byla po domluvě mezi lékařkou a rodiči doporučena inzulínová pumpa. Další termín, který jsem neznala. Jedná se ale o mnohem šetrnější léčbu pro děti, než poskytují inzulínová pera. Zpočátku je samozřejmě Ninuška také měla, ale po té, co maminka Nikola zjistila, že by do sebe za den musela píchnout 6 až 7 jehel, zvolila raději variantu inzulínové pumpy. Navíc je přesvědčilo i to, že podle diabetologického centra v Ústí nad Labem, jehož členy se rodina stala, je pro děti s pumpou mnohem snazší návrat do školního prostředí. Učitelky nebudou muset provádět žádný zdravotnický úkon, pouze se naučí obsluhovat pumpu. Obsluha pumpy není složitá. Pumpa se odemkne číselnou kombinací, zadá se počet gramů sacharidů, které v jídle budou, a pumpa sama, podle současné glykémie dítěte, vypočítá množství inzulínu, které mu bude posláno do těla pomocí hadičky a kanyly, která je zavedena do těla.
Skutečnost, že jiné děti s návratem nebo pokračováním ve školní docházce neměly žádný problém, rodiče povzbudila a oni doufali, že i v jejich případě to půjde lehce. Jenže to ještě netušili, že v té chvíli přijde ta druhá rána osudu. Přístup školky a jejích zaměstnanců. Jedním z nich je i Ninuščina babička, která pracuje ve školní družině, která je v přidružené základní škole. O zdravotním stavu své vnučky školku předem informovala, takže to pro její vedení nebylo žádné překvapení. Maminka Nikola si proto ještě v červnu dojednala schůzku s paní vedoucí, aby s ní vyřešila dceřin návrat do školky. Šla do toho s pocitem, že diagnóza její dcery nebude žádnou překážkou zvlášť, když věděla, že jiným dětem se to v pohodě povedlo. Doufala ve vstřícný přístup, ochotu pomoci a dobrou vůli vedení školky a učitelek, které jsou podle oficiálního dokumentu MŠMT těmi hlavními stavebními kameny plnohodnotného návratu dítěte do školního zařízení. Už ale z telefonátu s paní vedoucí Nikola poznala, že to nebude tak jednoduché.
Hned v prvních větách paní vedoucí oznámila, že Ninušce rozhodně nebudou nic píchat. To jí Nikola vyvrátila a popsala obsluhu inzulínové pumpy. Na to paní vedoucí reagovala slovy, že to bude tedy dělat výše zmíněná babička. To by samozřejmě bylo jisté řešení, jenže to se Ninuščiny rodiče rozhodli nepřijmout. Důvodem bylo to, že Nina nepotřebuje žádnou speciální péči. Pedagogický asistent bohužel není diabetikům předepisován. Zdravotnického asistenta by museli hradit rodiče ze svého, ale Ninušce se nemusí provádět žádný zdravotnický úkon. Proč ostatní školky s obsluhou pumpy nemají problém a ta naše, která hlásá: „Jsme tu pro děti!“ se z toho nějak snaží vykroutit?
Nikola a její manžel i přes už prvotní negativní přístup ze strany vedoucí školky stále trvali na osobní schůzce s panem ředitelem, která nakonec proběhla 10. června. Účastnili se jí oba rodiče, Nina, paní vedoucí, paní učitelky, které se běžně vyskytují v Ninuščině třídě, a pan ředitel školy i školky. Ten dorazil později, takže se slova ujal Nikolin manžel. Znovu popsal celý velice emotivní příběh, který byl paní vedoucí vyslechnut, nicméně její přesvědčení o tom, že nikdo tu pumpu prostě obsluhovat nebude, se ani tak nezměnilo. Maminka řekla, že by každý týden měli od ní k dispozici dané gramáže jídla i sacharidů, protože jídelníček se připravuje na týden dopředu, a šlo by teda jen o vážení jídla pro Ninu a následnou obsluhu pumpy před každým jídlem. Týkalo by se to tedy jen ranní svačiny a oběda s tím, že odpolední svačinu by si Nina dala až doma. Navíc by mohla jíst všechno, co ostatní děti, jen s upravenou gramáží. S vážením jídla paní vedoucí problém neměla, ale s obsluhou pumpy stále ano. Dokonce pronesla, že pokud ve sboru najde jedinou učitelku, která se tomu bude vzpírat, tak to neprojde. A tím vlastně myslela sebe.
Jakmile dorazil pan ředitel, chování paní vedoucí se rázem změnilo. Se svatozáří nad hlavou prohlašovala, jak tady jsou všichni pro ně a jak jim vyjdou vstříc. Pan ředitel se choval velmi přátelsky, ale řekl, že nemůže nikoho nutit, aby na sebe vzal tu zodpovědnost za obsluhu inzulínové pumpy. Rodiče si samozřejmě toho byli vědomi, proto navrhli sepsání smlouvy, ve které by veškerou zodpovědnost vzali na sebe, aby tak učitelky ochránili. Zároveň nabídli možnost, dá se říct nepřetržité komunikace z jejich strany s učitelkami, aby jim potvrdili množství inzulínu, a také edukaci ze strany diabetologického centra, kterou by sami rodiče uhradili. Dále se maminka nabídla, že bude celý týden docházet s Ninou do školky, aby učitelkám názorně převedla, v čem celá obsluha pumpy spočívá. Tomu se pan ředitel nebránil a odešel na jinou schůzku.
Rodiče tedy opět padli do spárů paní vedoucí, která prý mimo jiné v nepřítomnosti pana ředitele pronesla, že občas se stane, že je jedna učitelka sama na 35 až 47 dětí. To Nikolu, jako bývalou studentku pedagogické školy a pracovnici ve školním zařízení, zarazilo. To přece nemůže myslet vážně, protože by se jednalo o závažné porušení zákona. Ale přešla to, a dál se snažila vyřešit nastalou situaci. Vysvětlila, že Nina je ukázněná, klidně počká u stolku na povel, že může začít jíst, i když ostatní děti už jíst budou. Paní učitelky byly po celou dobu schůzky ticho, jen poslouchaly s tichou lítostí, nicméně Nikole se zdálo, že z jejich strany by problém s učením obsluhovat pumpu nebyl. Schůzka skončila tím, že maminka bude celý příští týden docházet do školky s Ninou. Naštěstí jí to bylo umožněno ze strany zaměstnavatele.
V pondělí tedy Nikola spolu s Ninou dorazily do školky. Den paní učitelky začaly cvičením a potom pro děti postavily opičí dráhu. Občas se maminky zeptaly, jestli tohle může Nina dělat. Odpověděla, že ano. Se sportem obecně se Nina vůbec nemusí omezovat. Nikola i její manžel jsou velmi sportovně založeni, takže ji k němu přirozeně vedou. Po hraní přišel čas ranní svačiny. Přítomna byla i paní vedoucí, aby se podívala, jak to teda je s tou inzulínovou pumpou. Nikola jim vše názorně ukázala a odpověděla na dotazy učitelek. Paní vedoucí měla problém s tím, že „na to skoro nevidí“, což ale Nikole vůbec nevadilo. Ona by primárně nebyla ta, která by pumpu obsluhovala. Ninuška pak dostala pokyn, že může jíst a tím byl celý úkon zakončen.
Paní vedoucí si hned po poslání bolusu Nikolu vzala stranou, kde jí oznámila, že už vlastně v pátek se všichni domluvili na tom, že nikdo její dceři inzulínovou pumpu obsluhovat nebude. Vůbec jí nezajímalo, že domluva s maminkou byla minulý týden úplně jiná a touto její reakcí už po jednom jídle vlastně nenaplněná. Jejím dalším argumentem proti bylo to, že údajně volala do „všech školek v ČR“ (to by snad ani za jeden pracovní den nestihla), kde jí bylo důrazně nedoporučeno, aby si s inzulínovou pumpou vůbec něco začínali. To tak nějak odporovalo tomu, co rodičům Ninušky řekli v diabetologickém centru.
Nikola se ale ještě úplně nevzdávala, i když už tušila, že její dcera byla z kolektivu dávno vyloučena. Poslední naději viděla v dalším rozhovoru s panem ředitelem. Trvala na tom, aby proběhl soukromě. Jeho reakce ji ale naprosto rozložila. Údajně se radil s právníky, kteří mu oznámili, že inzulínovou pumpu vůbec nesmí obsluhovat, ani žádný ze zaměstnanců (tedy nakonec ani Ninuščina babička), jinak by byli jednou nohou v kriminále. Jejich jednání by bylo protizákonné. Nikola se v tu chvíli šokovaně ptala sama sebe, jestli opravdu takový zákon existuje. Podle něj by tedy všechny školky v republice, které mají v dětském kolektivu diabetiky, porušovaly zákon, na což pan ředitel odpověděl, že přesně tak to je. Už jenom při čtení Nikolina dopisu, jsem nad tímhle kroutila hlavou, a to nejsem žádný super znalec našich zákonů. Ale věděla jsem, že pan ředitel říkal nesmysly.
Mamince byly doporučeny dvě věci. Ředitel s paní vedoucí jí poradili, buď aby si zaplatila zdravotnického asistenta, nebo aby dala výpověď v práci a sama do školky docházela. To už byla po psychické stránce pro Nikolu poslední kapka. Naprosto ji přemohly emoce, protože naproti ní seděli dva lidé, kteří jí pod nohy házeli přímo klády. Z jejich strany nebyla vidět žádná snaha jí v už tak těžké situaci pomoci, vlastně ani pochopit. Za nitky však tahala hlavně paní vedoucí. Když jsem se během rozhovoru Nikoly zeptala, proč ještě nezašla přímo za paní učitelkami, aby se ujistila, že opravdu mají takový problém s obsluhou inzulínové pumpy, řekla, že v tu chvíli vůbec nepomýšlela na to, aby ještě za někým chodila. Ona sama už od začátku měla pocit, že paní učitelky mají ze své vedoucí strach. Vzhledem k pověsti, kterou paní vedoucí po škole i městě má, se tomu ani není co divit.
Z posledních sil se tedy maminka už jen zeptala, co má udělat proto, aby Nina mohla školku oficiálně opustit. Pan ředitel pak ještě dodal, že rozhodně nebude žalovat na svoje kolegy z jiné školky, kam bude Nina i se svou pumpou přijata. Nikola ho na oplátku zase ujistila, že tohle určitě není naposledy, co se vidí, a že její manžel bude jistě stát o další rozhovor. Na to se Nikola vrátila nahoru, sbalila své dceři všechny věci, nechala ji, aby se rozloučila s kamarády a paní učitelkami, což pro ni bylo strašné vidět, a s vysvětlením, že už dále do téhle školky nemůže chodit, obě odešly.
Já si vůbec neumím představit tu bezmoc, jakou musela Nikola zažívat. Samozřejmě věděla, že všechno závisí na dobré vůli a lidskosti školního personálu, jenže nejhorší na tom bylo, že ti nejpovolanější nic takového neprojevili ani v nejmenším. Jejich odmítavý postoj maminku semlel, nechápala, proč zrovna její dítě musí narazit na takové lidi, když v diabetologickém centru i v organizaci Diapozitiv se setkala s naprosto odlišnými příběhy se šťastnými konci. I ten Ninuščin má nakonec šťastný konec.
Nina byla přijata hned do dvou školek, z nichž jedna se nachází v blízkosti jejího domova. Školky, které Ninu odmítly, to udělaly pouze z kapacitních důvodů. Začala tedy letos v září chodit do té bližší. A navíc, už ve svých čtyřech letech dokáže svou pumpu sama ovládat pouze s dohledem dospělého. Na svou starou školku pořád vzpomíná. Bohužel ale i jako na místo, kde jí nechtěli pomoc.
A co se týká Nikolina slibu panu řediteli - o další schůzku s ním opravdu znovu požádali, aby si vyjasnili ty zmíněné zákony a probrali další nutné řešení se zřizovatelem školky (městem), z jeho strany ale byla odmítnuta. Nikola tedy napsala stížnost do rukou panu starostovi, který ji předal pověřené paní úřednici. Ta se sice v reakčním dopise snažila celou situaci pochopit, nicméně Nikolinu stížnost na školku a její vedení označila za nedůvodnou. V závěru uvedla, že město bude edukovat všechny své školské pracovníky v oblasti diabetu dětí. Dopis byl napsán na začátku září a Nikola mi během našeho rozhovoru v listopadu prozradila, že k edukaci nedošlo. Tuto informaci získala z organizace Diapozitiv Osek, která tato školení také zajišťuje. Jediná školka, která jím prošla, byla ta, do které Ninuška začala od září chodit. A to jen proto, že její vedení nečekalo, až to město za ně udělá. Na školské radě v listopadu byla přítomna edukátorka na diabetes a město Louny pouze doporučilo, aby se školská zařízení proškolila, ale žádné nařízení nebo celkové zaštítění edukace městem se nekoná a konat nebude. Dopis napsaný rodičům, jako odpověď na jejich stížnost, byl pouze plný slibů a lží.
Jestli jste dočetli až sem, tak jste dobří. Jenže takhle silný příběh prostě nešel napsat krátce. Snažila jsem se vybrat ty nejdůležitější body a možná právě ta detailnost může pomoci jiné mamince, která musí řešit něco podobného se školkou nebo školou svého nemocného dítěte. Ukázat jí, že není nic ztraceno a že ne vždy je škola tou institucí, která má naprostou pravdu a dělá vše pro její dítě.
