Článek
Včera se naší těžce mentálně postižené dceři Adélce definitivně zavřely brány dětství. Dosáhla věku 19 let. Takže jsme se v posledních týdnech rozloučily na pediatrii a dětské neurologii. Ortopedii jsme ani nestihly. Smutné loučení v dětském zařízení Kruh Znojmo, kam jsme jezdily na skvělé rehabilitační pobyty a využívaly odlehčovací služby, jsem oplakala už dřív.
Včera jsme ale narozeniny neslavili. Ne proto, že jsme z toho smutní. Hlavně jsme včera odklízeli následky úterního krupobití, které se prohnalo naší vískou a okolím. Oslava musí počkat.
Nicméně dárek pro nás byl dnes – soud o opatrovnictví. Konečně. Opatrovnictví je v podstatě takové stanovení zákonného zástupce pro dospělého člověka, který sám nedokáže jednat.
Návrh, abych byla stanovena opatrovníkem, jsem podávala v září roku 2025. Bylo potřeba doložit co nejvíc čerstvých lékařských zpráv a absolvovat sociální šetření. Soud měl proběhnout v lednu, ale onemocněla soudkyně. Zřejmě vážněji, protože náš spis se dostal k jinému soudci. V březnu jsem byla s Adélkou povolána na soud k dalšímu šetření. Nebráním se její účasti. Ona to zvládne a já vím, že je lepší ji 10 minut vidět a je jasno víc než po pročítání fasciklu lékařských zpráv.
A pak se nedělo nic. Jenže se blížil devatenáctý rok a tedy čas, kdy budu muset Adélce opravdu najít nové doktory a domlouvat nové sociální služby a vlastně nemám žádný právní nárok jejím jménem jednat. Ona pochopitelně nevyřídí vůbec nic.
Takže bylo potřeba podat na soud žádost o zahájení řízení a vysvětlit důvody, proč je to pro nás už akutní.
Se všemi návrhy a podáními mi pomáhala právnička Lenka Frýdková z neziskové organizace Rytmus. Za obrovskou pomoc a podporu jí patří obrovský dík. Píšu to proto, že v mém okolí je mnoho rodin, které podobné martyrium čeká, takže se také možná rádi obrátí na bezplatnou a velmi laskavou právní pomoc. Píšu to možná trochu i proto, že kolem sebe mám i mnoho lidí, pro které sousloví „nezisková organizace“ není sprosté slovo. Chápou, že neziskové organizace jsou pilířem sociálního sektoru. Pomáhají tam, kde stát selhává. Většinou kolem Adélčiných nebo mých narozenin zmíním některou z neziskovek, se kterou mám výbornou zkušenost, a prosím své okolí, aby tuto organizaci podpořili. Dnes je to tedy rozhodně https://rytmus.org/podporte-nas/
Soud jsem žádala o stanovení opatrovníka bez omezení Adélčiny svéprávnosti. Teď si možná klepete na čelo. A je to tady, Hanka se z toho už zbláznila. Vždyť Adélka má v hlavě vír myšlenek jak zamíchanou kaši a její máma se brání omezení svéprávnosti. Důvod je ale prostý. Omezení svéprávnosti má člověka chránit, aby si svým jednáním nezpůsobil právní újmu. Zkrátka, aby někde něco nepodepsal, nepotvrdil a podobně. Adélčin mentální stav je ale tak těžký, že vůbec není schopna právně jednat a tudíž se svým jednáním nějak právně ohrozit. Důležité tedy je, abych byla stanovena jako opatrovník, který za ni bude mít právo jednat. Oficiálnímu omezení svéprávnosti bych se nebránila, pokud by lhůta platnosti nebyla maximálně pouhých pět let. Tedy každých pět let stejný kolotoč. Zbytečně. Protože tak výrazně se Adélčin stav nezlepší.
Na rovinu, péče o Adélku je tak náročná, že jakkoliv si ji můžu zjednodušit nebo zpříjemnit, rozhodně to udělám.
Při vstupu do justičního paláce jsem si vzpomněla na kostel v Neratově. Prosklené nebe. I tady takové je. Takže si asi umíte představit, jaké vedro bylo při čekání před soudní síní v pátém patře pod střechou. Adélka byla také předvolána. Jak říkám, jsem raději, když ji vidí a udělají si rychlý obrázek, takže se tomu nebráním. V soudní síni bylo ale příjemně.
I soudce byl příjemný. Když vznesl dotaz, zda nemá někdo námitku, že by okresní soud Brno – venkov nebyl místně příslušný pro toto jednání a Adélka zahlaholila své „JOOO“, skoro neznatelně se pousmál.
Vyslechl mé argumenty, přečetl do zápisu výňatky z lékařských a bůhvíjakých zpráv. Ani jsem netušila, jak jsem proklepnutá před tímto jednáním. Že nejsem v insolvenci, nejsem trestně stíhaná a mám čistý trestní rejstřík. Je to ale samozřejmě v pořádku. Když četl vyjádření Obecního úřadu v Babicích u Rosic, přiznám se, že mi hrkly slzy dojetí. Moc, moc děkuju za krásná slova o mé péči o Adélku. Ani jsem nevěděla, že i na obecní úřad se soud obracel.
No zkrátka dárkem je, že vše dopadlo, jak jsem si přála. Jsem stanovená opatrovníkem na dobu neurčitou a Adélce není omezená svéprávnost. Tak nějak jedeme v péči dál jako dosud. Jen budeme muset soudu každý rok předkládat, jak hospodaříme s jejími financemi, tedy zejména s invalidním důchodem.
Radost mám velikou. Jeden balvan mi spadl ze srdce. Takže hurá, vlastně HUHA, jak prohlásila Adélka, když soudce předčítal usnesení.
Jedeme dál.
