Článek
Pohádka na dobrou noc (nebo ráno, když už je vám stejně všechno jedno)
Bylo nebylo, v zemi, kde se lidé stále ještě tváří, že mají duši, žily dvě bytosti. Ne princ a princezna. Ne drak a panenská oběť. Dva lidé, kteří se rozhodli, že jejich intimita nebude spočívat v tělech, ale v myšlenkách.
Nazývali to intelektuální intimitou. Znělo to ušlechtile. Jako by se tím automaticky stali hlubšími než ti, co si jen leží v posteli a dýchají na sebe. Panečku, teď máme v online prostoru tuto fungl novou myšlenku a online filozofové se rozplývají nad novým rozměrem života v jednadvacátém století.
Každý večer (nebo ráno, podle toho, kdo z nich zrovna prohrál s nespavostí) si sedli naproti sobě a začali se propojovat. Otevřeli si duše. Respektive otevřeli si ty části duše, které byly dostatečně vyleštěné na to, aby se daly citovat. Mluvili o knihách, které oba četli (nebo alespoň o těch, které předstírali, že četli). O filmech, které „mění perspektivu“. O tom, jak je kapitalismus vlastně jen špatně nastavený algoritmus lásky. O tom, jak je samota produktivní. O tom, jak je produktivita vlastně jen maskovaná úzkost.
A čím víc se takhle propojovali, tím víc si byli vzdálení.
Protože intelektuální intimita má jednu zvláštní vlastnost: funguje nejlépe, když oba účastníci hrají stejnou hru. Hru na to, že jejich myšlenky jsou originální. Že jejich bolest je zajímavá. Že jejich osamělost je filosofická, nejen obyčejná.
Když jeden z nich řekl něco skutečně zranitelného, druhý to okamžitě přeložil do metafor. „To je jako když Nietzsche…“ „To mi připomíná ten esej od…“ „Mám z toho pocit, jako bychom byli dvě monády, které se navzájem pozorují přes okénko.“
A tak se stalo, že se nikdy nedotkli. Ani prstem. Ani myšlenkou, která by nebyla předem schválená intelektuálním výborem.
Jednou v noci (nebo ráno) jeden z nich řekl: „Mám strach, že umřu a nikdo si mě nebude pamatovat.“
Druhý odpověděl: „To je klasická existenciální úzkost. Mám na to skvělý citát.“
A citát byl opravdu skvělý. Jenže tím to skončilo.
Takže si dál seděli naproti sobě, propojeni myšlenkami, a cítili se stále osamělejší. Protože myšlenky, na rozdíl od těl, se dají snadno vyměnit za lepší. A intelektuální intimita, na rozdíl od té obyčejné, má tu výhodu, že se z ní dá kdykoli odejít s hlavou vztyčenou a s dobrým esejem v kapse.
A tak žili, dokud jeden z nich nezačal skutečně spát. Ten druhý pak psal o tom, jak je propojení přes myšlenky to nejvyšší, čeho člověk může dosáhnout.
A všichni, kdo to četli, přikývli. Protože to znělo chytře. A chytře zní vždycky líp než pravda, že někdy by bylo lepší jen mlčet a držet se za ruku.
Nebo prostě drbat psa.
Zatímco totiž ten druhý dopisoval hloubkou neuvěřitelnou esej a první už dávno spal, zvedla se z měkkého pelíšku hnědá fenka amerického bezsrstého teriéra. Celou tu dobu jejich intelektuální barikády sledovala s mírně přimhouřenýma očima. Z jejího pohledu byli lidé naprosto fascinující stvoření, která trávila obrovské množství energie tím, že si systematicky komplikovala úplně základní věci.
Pro ni byla pravidla intimity jasně daná. Nepotřebovala citovat mrtvé filosofy, aby věděla, že když je vám zima nebo úzko, prostě se k někomu přitisknete, dokud ten strach neusne dřív než vy. Z těch jejich „abstraktních monád“ začínal být v místnosti docela znatelný průvan.
Protáhla si svůj holý, teplý hřbet, neomylně zamířila k nim a vyskočila nahoru. Drze se vklínila přímo do toho pečlivě udržovaného prostoru, natiskla se spícímu na stehno, hlavu si opřela o ruku toho, který právě psal o „nejvyšším propojení“, a s hlasitým, maximálně spokojeným vzdychnutím zavřela oči.
Ruka, která tvořila filosofický traktát, se bezděčně zastavila. Klesla a zabořila se do její teplé kůže. Nemusela vůbec nic vysvětlovat o termodynamice a doteku. A v tu chvíli tomu bdícímu pisálkovi možná alespoň na nepatrný zlomek vteřiny došlo to, co ví spolehlivě každý pes: že ze všeho nejmoudřejší je občas zkrátka zavřít pusu, vypnout klávesnici a sdílet společné teplo.
Konec.
Spěte sladce. Nebo se aspoň tvářte, že vaše myšlenky jsou dostatečně zajímavé na to, aby vás někdo chtěl.
