Článek
Proč se také trápit kontextem, podrobnostmi a nuancemi, když se celá ta otravná věta dá bezpečně zredukovat na titulek, naštvaný obličejíček, případně na zcela svobodnou fantazii o tom, co asi autor měl na mysli, kdyby byl býval napsal to, co si představujeme?
Moderní člověk totiž přistupuje k psanému slovu se stejnou empatií a soustředěností, s jakou hladový pes přistupuje k odpadkovému koši – zběžně očichat, vybrat nejkřiklavější sousto a pokud možno u toho něco roztrhat.
Jakmile oko zavadí o první tři slova, mozek okamžitě vypne příjem a spustí vlastní vysílání. Jak už jsem psal, to je o těch synapsích. Buď tam jsou, nebo ne. Je to vlastně nesmírně efektivní obranný mechanismus. Přece nebudeme plýtvat vzácnou mozkovou kapacitou na chápání cizích argumentů, když můžeme rovnou přejít k tomu nejdůležitějšímu: k okamžitému rozhořčení. Možná, že by nám pak ani vlastní mozková kapacita nestačila.
Krásně se to zrcadlí v debatách pod články, kde se potkávají dvě fascinující skupiny lidí. První skupina text vůbec nečetla, ale má pocit, že autorovi je třeba to vytmavit za něco, co nikde a nikdy netvrdil. Druhá skupina text sice možná zběžně skenovala, ale vytáhla si z něj jen to slovo, které se jí zrovna hodí do krámu k obhajobě její oblíbené teorie o ploskolebcích, daních nebo konspiracích v zoologických zahradách. Téma podle vkusu diskutujícího. Výsledkem je nádherná, čistá konverzace naprostých autonomních vesmírů, které se nikdy nepotkají, protože každá strana mluví o úplně jiném voze, zatímco v dálce osaměle stojí koza a marně čeká na špetku logiky.
Vrcholem tohoto vývoje je pak spoléhání se na umělou inteligenci, která nám s laskavým úsměvem vyhalucinuje třicet vymyšlených zdrojů, a my je s posvátnou úctou a kamennou tváří předneseme jako nezvratný důkaz. Proč? Protože číst originální dokumenty je dřina a algoritmus nám přece slíbil, že myslet za nás bude mnohem pohodlnější. Nač namáhat oči nad drobným písmem, když nám stačí zaklepat na displej prstem a nechat si vymyslet hezkou lež.
Nejtragičtější na tom všem ale je, když se pak tváříme pobouřeně nad statistikami o čtenářské negramotnosti mládeže a vznešeně lamentujeme nad tím, co ty dnešní děti vlastně čtou.
Jak proboha můžeme chtít po dětech, aby zvládaly hluboké porozumění textu, kritické myšlení a sledování složité argumentace, když to samé nezvládne ani dospělý člověk s vysokoškolským diplomem?
Jestliže nositelé akademických titulů a vysoce postavené elity bezmocně plavou v jakémkoliv souvislém textu delším než menu, pak je jakékoliv poučování dětí jen trapnou přehlídkou pokrytectví. Děti nejsou hloupé; jsou naopak geniálně adaptované a pouze věrně zrcadlí lenost svých rodičů.
Za chvíli nám stejně nezbude než si vystačit s barevnými čtverečky a piktogramy. A vlastně to bude vysvobození. Až budeme všichni jednotně posílat rozzlobené smajlíky na články, které jsme nikdy neviděli, pod smlouvy, které jsme nikdy nečetli, a s lidmi, které vůbec nevnímáme, konečně zavládne dokonalý mír. Nikdo už nikoho nepochopí špatně, protože nebude co chápat. A to je přece ten nejšťastnější konec, jaký si moderní společnost mohla přát.
