Článek
Panečku, dokonalá, vyleštěná, sterilní idylka. Všechno je hotovo. Absolutně. Totálně.
Až na to, že jste se stali zbytečnou NULOU, nikoli JEDNIČKOU v elegantním, klimatizovaném skleníku.
AI agent v noci s přehledem vyřídil schránku, nakoupil rohlíky (nejspíš ty, co chutnají jako lepenka z nejbližší pekárny, protože „optimalizoval“ na cenu), odsouhlasil GDPR na všech padesáti webech, vyjednal s dodavatelem energií tarif, který vás za půl roku zruinuje (protože smlouvám na energie není rozumět tak jako tak), a ještě mezitím stihl napsat mým jménem hlubokou, dojemnou esej o budoucnosti lidstva. Sedím teď s prázdnýma rukama, v hlavě hlucho a v duši díra velikosti celého amerického kontinentu, Silicon Valley na to nestačí.
A v hlavě mi buší a rezonuje zásadní, krvavě existenciální otázka:
Co budu sakra dělat, když už mi nezůstalo nic, co by stálo za to dělat?
Mám snad začít lepit modýlky?
Nebo s posvátnou, mnišskou úctou pozorovat, jak na dvoře řádí krtek? Proboha, tenhle stav není sen.
Je to noční můra každého člověka, který ještě není úplně odepsán marketingovými prospekty.
My nepotřebujeme absolutní efektivitu a ráj bez práce. My potřebujeme naše každodenní malé rituály, poctivé provozní vzteky, a to sladké, ryze lidské reptání, když člověk zjistí, že zase někdo přeposlal řetězový e-mail, rozlil jsme mléko a kelímek od jogurtu zůstal na lince jako němý svědek naší vlastní neschopnosti.
Kdyby mi nějaký křemíkový poskok vzal všechnu tuhle posvátnou dřinu, zbyla by mi jen prázdná židle a spousta volného času; což je pro mou středoevropskou duši stav naprosto toxický, horší než nedělní odpoledne u tchyně. Ta už naštěstí není.
Ono se to samozřejmě v těch lesklých prospektech tváří jako bohulibá úleva. Zkuste třeba pro školy Sciobota. Panečku, tam je keců jako baterek. I pro hodnocení prací žáků. O nějaké DPIA ale ani zmínka. No, nic, to sem nepatří.
Prostě dnes máte možnost být generálním ředitelem vlastního kapesního vesmíru, který jen líně rozdává úkoly armádě digitálních otroků. Jenže ouha. Realita správy autonomních systémů vypadá úplně jinak.
Záhy zjistíte, že se z vás nestal svobodný rentiér, ale neplacená, věčně frustrovaná korporátní služka pro nouzové situace. Digitální chůva pro debilní, ale šíleně sebevědomé nedochůdče s přístupem k vašemu bankovnímu účtu.
Váš jediný podřízený: ten zázračný agent z dílny Mety, Googlu nebo nějakého garážového start-upu s názvem „SynergAI“ sice dokáže za dvě vteřiny „analyzovat“ pět set stránek textu, ale v reálném světě funguje s přibližně stejnou grácií jako splašený slon v obchodě s porcelánem, nikoli v přírodní lékárně, což je mimochodem fascinující čtení.
Místo toho, aby vám ulevil, přináší úplně nový, sofistikovanější druh stresu. Musíte ho kontrolovat. Musíte ho auditovat. Musíte řešit jeho „halucinace“, kdy se rozhodl, že nejlepší způsob, jak vyřešit vaši ranní korespondenci, je hromadně odepsat všem úřadům, že je máte hluboko v zadku, protože to statisticky pravděpodobně navazuje na vaši podvečerní poznámku, kterou si ten agentík s láskou zapamatoval a pečlivě si ji uložil do cloudové paměti.
A co takhle takového agenta vypustit do české divočiny? Zkuste ho poslat vyjednávat s naším úřadem, řešit reklamaci u mobilního operátora nebo nedej bože rozmotávat spletenec smluv s dodavatelem energie. To by byl epos pro moderního Homéra. Chudák agent by po třech minutách v telefonní frontě („Pro volbu v českém jazyce stiskněte jedničku, pro přepojení na operátora vyčkejte…“) buď spáchal digitální sepuku vyhořením čipu, nebo by na protest začal v katastru nemovitostí přepisovat sousedovic stodolu na veřejné WC. Logika naší domovské byrokracie je pro každou umělou inteligenci nepřekonatelnou mazanicí Salvátora Dalí namalovanou v opilosti a podepsanou úřední razítkem.
Ne, děkuji. Být digitálním otrokářem je na mě moc velké psychické břemeno.
Celá ta utopie staví na předpokladu, že život je pouhá optimalizační úloha: řada položek, které je nutno co nejefektivněji „odbavit“. Jenže život přece není tabulka s čísly a grafy.
Život je všechno ostatní: ta omáčka okolo. Je to to rozčilování nad špatně uvařenou kávou, to vzteklé listování ve smlouvě, kde drobným písmem stojí přesně to, co jste přehlédli, a hlavně ta jedinečná, ryze lidská slast, když si člověk může sám sobě (a případně i celému širému okolí) nadávat za vlastní blbost. A tedy občas i těm jiným…
Když si sám vyberu špatnou restauraci, je to moje prohra. Je to moje osobní, autentické selhání, ze kterého se poučím a u piva si na ně pak s přáteli stěžuji jako na starého známého. S AI agentem ztrácím i tuto posvátnou výsadu. Komu chcete nadávat? Sám sobě, že jste si blbě nastavili prompt?
To je nula bodů na stupnici katarze. Absolutní, sterilní nula.
Až ten váš slavný, všemocný agent někde od Gangy zvládne uvařit poctivou, temnou kávu, pochopit jemné nuance středoevropského sarkasmu, rozesmát vnučku a vydržet hodinu mlčet při pohledu do krajiny, pak se možná bavit budeme.
Do té doby ať si ti křemíkoví hoši klidně dál vymýšlejí záchranné brzdy pro své vlastní obludy a prodávají nám spásu v podobě dalšího předplatného. My si tady v realitě vystačíme s vlastní svéhlavostí. Je sice občas pomalá, občas chybující, ale alespoň nám nikdo netvrdí, že k jejímu provozu potřebuje plný přístup k našemu disku, k našim heslům a k cizím peněženkám.
A teď mě omluvte, jdu si sám, bez cizí pomoci, ručně smazat sto nevyžádaných e-mailů.
A víte co? Já to fakt dělám docela rád.
A pak… půjdu zas datlit.
V tom se přímo vyžívám.
