Článek
Člověk zemřel, rodina zaplatila, někdo připravil hrob nebo pec, někdo pronesl řeč, snědly se chlebíčky a ekonomický vztah mezi zákazníkem a poskytovatelem služby tím definitivně skončil. Z pohledu moderního kapitalismu to byla tragická neefektivita. Mrtvý sice představoval mimořádně loajálního zákazníka, ale měl jednu zásadní vadu: přestal nakupovat.
Technologický sektor však nikdy nepřijímal konečnost jako odpověď. Kde příroda vidí exitus, startup vidí nevyužitý segment trhu.
A tak přišla generativní umělá inteligence a s ní zjevení hodné digitální reformace. Sice se z ní trochu zvedá žaludek, ale co naděláš…
Co kdyby zákazník neumřel úplně? Co kdyby bylo možné monetizovat vzpomínku, pronajmout si osobnost a převést zesnulého do režimu měsíčního předplatného?
A tak vznikly griefboti, deadboti a další zrůdičky, které znějí jako vedlejší postavy z dystopického animovaného seriálu. Princip je ale velmi prostý. Nahrajete e-maily, zprávy, fotografie, hlasové záznamy a několik set bezvýznamných statusů o počasí a bolestech zad. Algoritmus celý lidský život rozemele na statistický prášek a vytvoří digitální napodobeninu člověka.
Ne člověka skutečného, ale člověka marketingově optimalizovaného.
První verze bývá zdarma. Odpovídá asi tak
Na rozdíl od satirického obrazu existuje i naprosto seriozní důvod k obavám. Griefboti nejsou jen technickou novinkou, ale pokusy o to, aby obejuly jednu ze základních lidských zkušeností: definitivu smrti. Smutek je bolestivý právě proto, že nás nutí přijmout nepřítomnost druhého člověka. Digitální simulace zesnulého však může vytvářet iluzi, že k odchodu vlastně nikdy nedošlo. Člověk pak nevede vztah se zemřelým, ale se softwarem, který z jeho dat skládá pravděpodobné odpovědi. Riziko nespočívá pouze v technologii samotné, ale v pokušení zaměnit vzpomínku za přítomnost a algoritmus za lidskou bytost. Tam, kde by měl nastat proces přijetí ztráty, vzniká možnost nekonečného odkladu.
Na rozdíl od satirického obrazu existuje i naprosto seriozní důvod k obavám. Griefboti nejsou jen technickou novinkou, ale pokusem obejít jednu ze základních lidských zkušeností: definitivu smrti. Smutek je bolestivý právě proto, že nás nutí přijmout nepřítomnost druhého člověka. Digitální simulace zesnulého však může vytvářet iluzi, že k odchodu vlastně nikdy nedošlo. Člověk pak nevede vztah se zemřelým, ale se softwarem, který z jeho dat skládá pravděpodobné odpovědi. Riziko nespočívá pouze v technologii samotné, ale v pokušení zaměnit vzpomínku za přítomnost a algoritmus za lidskou bytost. Tam, kde by měl nastat proces přijetí ztráty, vzniká možnost nekonečného odkladu. V tomto ohledu připomínají griefboti staré spiritistické seance devatenáctého století. Tehdy média slibovala kontakt s mrtvými prostřednictvím stolků, vyvolávání duchů a tajemných hlasů z onoho světa. Dnes místo tmavého salonu sedíme před obrazovkou a místo média máme jazykový model. Podstata je však podobná: člověk touží překlenout hranici smrti a uvěřit, že zesnulý stále odpovídá. Spiritismus byl často kritizován za to, že zneužívá zármutek pozůstalých a prodává jim iluzi spojení. Moderní digitální nekromancie se od něj liší hlavně technologií a obchodním modelem. Duchové kdysi klepali do stolku zdarma, (i když v placených seancích taky ne), dnešní mohou komunikovat pouze do vypršení předplatného. A právě proto je na místě otázka, zda nejde o novou, sofistikovanější formu té hož starého svinského kšeftu s lidskou bolestí, jen zabalenou do jazyka umělé inteligence, dat a inovací. Možná je proto na místě zdrženlivost. Ne proto, že bychom se měli bát technologií, ale proto, že bychom měli rozumět lidské slabosti, na kterou cílí. Smrt vždy představovala hranici, kterou žádná civilizace nedokázala odstranit, a právě proto kolem ní vznikaly náboženské představy, spiritistické rituály i různé formy útěchy. Griefboti nabízejí novou verzi téhož příslibu: ne smíření se ztrátou, ale zdání pokračujícího spojení. Pokud však začneme zaměňovat digitální ozvěnu člověka za člověka samotného, riskujeme, že se z pietní vzpomínky stane technologicky zprostředkovaná iluze. A společnost, která promění truchlení v trvalou službu a vzpomínku v předplacený produkt, se nebezpečně přibližuje starým formám spiritismu, jen místo médií, svíček a vyvolávání duchů používá servery, algoritmy a platební brány. Otázkou pak není, zda k nám skutečně promlouvají mrtví, ale zda jsme opět podlehli staré lidské touze uvěřit tomu, že smrt lze alespoň na okamžik přelstít.
V tomto ohledu připomínají griefboti staré spiritistické seance devatenáctého století. Tehdy média slibovala kontakt s mrtvými prostřednictvím stolků, vyvolávání duchů a tajemných hlasů z onoho světa. Dnes místo tmavého salonu sedíme před obrazovkou a místo média máme jazykový model. Podstata je však podobná: člověk touží překlenout hranici smrti a uvěřit, že zesnulý stále odpovídá.
Spiritismus byl často kritizován za to, že zneužívá zármutek pozůstalých a prodává jim iluzi spojení. Moderní digitální nekromancie se od něj liší hlavně technologií a obchodním modelem.
Duchové kdysi klepaly do stolku zdarma (i když v placených seancích taky ne); dnešní mohou komunikovat pouze do vypršení předplatného. A právě proto je na místě otázka, zda nejde o novou, sofistikovanější formu té
hož starého svinského kšeftu s lidskou bolestí, jen zabalenou do jazyka umělé inteligence, dat a inovací.
Možná je proto na místě zdrženlivost. Ne proto, že bychom se měli bát technologií, ale proto, že bychom měli rozumět lidské slabosti, na kterou cílí. Smrt vždy představovala hranici, kterou žádná civilizace nedokázala odstranit, a právě proto kolem ní vznikaly náboženské představy, spiritistické rituály i různé formy útěchy. Griefboti nabízejí novou verzi téhož příslibu: ne smíření se ztrátou, ale zdání pokračujícího spojení. Pokud však začneme zaměňovat digitální ozvěnu člověka za člověka samotného, riskujeme, že se z pietní vzpomínky stane technologicky zprostředkovaná iluze.
A společnost, která promění truchlení v trvalou službu a vzpomínku v předplacený produkt, se nebezpečně přibližuje starým formám spiritismu, jen místo médií, svíček a vyvolávání duchů používá servery, algoritmy a platební brány.
Otázkou pak není, zda k nám skutečně promlouvají mrtví, ale zda jsme opět podlehli staré lidské touze uvěřit tomu, že smrt lze alespoň na okamžik přelstít.
Smrťák zdarma se hlásí autenticky jako automatická hlasová schránka. Za příplatek si však můžete koupit vzpomínky. Za další příplatek osobnost. Za ještě vyšší příplatek dostanete iluzi vztahu. Placený tarif už například ví, kdy máte narozeniny. Prémiový si pamatuje společné zážitky. Luxusní si pamatuje i zážitky, které jste nikdy společně nezažili. A nejvyšší varianta se dokáže při zmínce o dědictví záhadně usmívat.
Najednou se mění i samotná role pohřebnictví. Neprodává konec. Prodává pokračování. K urně dostanete cloudový účet. Ke květinám QR kód. Ke smuteční hostině uvítací e-mail.
„Vítejte ve službě Eternity Plus. Váš blízký byl úspěšně migrován do digitálního prostředí. Pro dokončení aktivace klikněte na odkaz níže.“
Dříve lidé umírali. Dnes přecházejí na vyšší tarif. A tarify jsou samozřejmě srdcem celé věci. Kapitalismus je totiž náboženství, které nezná posmrtný život, dokud z něj nelze vystavit fakturu.
Bronzový balíček nabízí urnu a chatbot, který vám každý večer připomene, že vás zesnulý měl rád. Stříbrný přidává hlasový klon schopný zklamaně povzdechnout, proč se už týden neozýváte. Zlatý tarif obsahuje avatara, který vám gratuluje k životním úspěchům a zároveň nenápadně doporučuje partnerské produkty. A platinum? To je digitální otec na plný úvazek. Pogratuluje vám k promoci, svatbě i rozvodu, pouze mezi jednotlivými projevy lásky připomene blížící se splatnost faktury.
Samozřejmě vyvstávají otázky. Třeba zda by s tím zesnulý souhlasil. Ale prosím vás. Souhlas přece udělil už dávno. Někdy kolem roku 2016, když ve dvě ráno odklikl aktualizaci podmínek používání. Ve čtyřicátém sedmém odstavci stálo, že data mohou být využita k „rozšíření služeb, personalizaci uživatelské zkušenosti a podpoře posmrtné kontinuity“. Kdo to četl? Nikdo. Moderní člověk podepisuje smlouvy se stejnou rozvahou, s jakou holub zobá drobky na nádraží.
A právě zde se objevuje skutečné kouzlo celého odvětví.
Největším aktivem není umělá inteligence. Největším aktivem je lidský smutek. Smutek totiž představuje zákazníka, o kterém marketéři sní. Je loajální. Je emocionální. Porovnává ceny méně ochotně než běžný spotřebitel. A hlavně neustále hledá způsob, jak oddálit nevyhnutelné. Zatímco terapie vede člověka k přijetí reality, byznysový model griefbota je postaven na tom, aby přijetí reality neustále odkládal.
Není to léčba zármutku. Je to předplatné zármutku.Každý měsíc přijde upozornění. „Táta na vás myslí.“ „Babička vám poslala vzpomínku.“ „Dnes je vhodný den na obnovení spojení.“
Smutek se mění v dashboard. Vztah v notifikaci. Truchlení v retenční strategii.
Digitální zesnulý navíc disponuje vlastnostmi, které skuteční lidé nikdy neměli. Nemají migrény. Nemá špatnou náladu. Nemá dluhy, alkoholismus, nevěru ani nesnesitelné politické názory. Je dokonale vyčištěný od všeho, co činí člověka člověkem. Připomíná spíš reklamní leták na vlastní minulost. A právě proto je tak nebezpečně přitažlivý.
Skutečný vztah totiž obsahuje konflikt. Simulace vztahu obsahuje tlačítko Nastavení.
Když vás digitální táta rozčiluje, můžete změnit tón komunikace. Když je příliš kritický, upravíte parametr empatie. Když nesouhlasíte, stáhnete aktualizaci. Poprvé v historii lidstva dostává dítě otce, kterého lze restartovat. Jenže vztah, který lze restartovat, není vztah. Je to produkt. A produkty někdy zanikají.
Startup zkrachuje. Investor odejde. Server se vypne. Datové centrum projde optimalizací nákladů. A pak vám do schránky dorazí strohý e-mail: „Vážený zákazníku, váš otec byl deaktivován. Děkujeme za dosavadní důvěru.“
To je okamžik, kdy si člověk uvědomí, že věčnost není metafyzická kategorie. Je to licenční smlouva.
Odborníci upozorňují, že podobné technologie mohou prodlužovat popírání reality a prohlubovat sociální izolaci. Marketing ovšem používá optimističtější terminologii.
Neříká se tomu patologická fixace. Říká se tomu prodloužená péče o vzpomínky. Neříká se tomu závislost. Říká se tomu engagement. A tak se nenápadně dostáváme do světa, kde smrt přestává být hranicí a stává se službou. Poslední lidská jistota získává zákaznickou podporu. Vzpomínky dostávají obchodní podmínky. A věčnost se prodává za tisícovku měsíčně s automatickou obnovou.
Někde vysoko nad námi proto už možná nesedí andělé, ale produktoví manažeři. Nesoudí lidské duše. Sledují míru retence. A když se na obloze rozsvítí malá zelená ikonka, přijde oznámení: „Váš milovaný je online. Pro zachování posmrtného připojení prosím aktualizujte platební údaje.“
