Článek
Ne že by se situace nějak změnila. Ne že by se objevil nový politický systém. Ne že by byly vyřešeny staré problémy.
Prostě se ráno probudí, podívají se z okna a řeknou si: „Ano. Dnes je vhodný den napsat dalších sedm odstavců o krizi demokracie a hrozbách.“
Demokracie je totiž zvláštní tvor. U normálních systémů platí jednoduché pravidlo: buď fungují, nebo nefungují. Liberální demokracie naproti tomu existuje především v článcích o tom, zda ještě existuje. Je trochu jako Yeti. Nikdo ho pořádně neviděl, ale každých čtrnáct dní vychází nová analýza jeho zdravotního stavu.
Autor usedá k počítači. Napíše: „Liberální demokracie čelí bezprecedentním výzvám.“ To je bezpečná věta.
Je použitelná od roku 1993 až do konce vesmíru. Pak pokračuje: „Společnost se polarizuje.“
To je také výborná věta, protože kdyby se náhodou společnost přestala polarizovat, nebylo by už o čem psát. Ve třetím odstavci přijde internet. Ve čtvrtém odstavci populismus. V pátém sociální sítě. V šestém Trump, Babiš, Turek nebo někdo jiný podle aktuální sezónní nabídky. A v závěru autor s vážnou tváří konstatuje, že je třeba vést dialog. Nikdo přesně neví, s kým. Ani o čem. Ale je třeba ho vést.
Dialog se dnes stal obdobou petržele. Přidává se do všeho. Nezachrání to sice rozvařené jídlo, ale dobře vypadá na talíři. Jakýkoli kuchař doplní, zda vůbec existuje nějaká krmě, kam se petržel nehodí…
Po několikátém textu získává autor zvláštní schopnosti. Dokáže napsat dva tisíce slov, aniž by použil jediný konkrétní příklad ze svého domu, ulice nebo města. Jeho svět se skládá z abstraktních pojmů. Nežije mezi lidmi. Žije mezi odstavci. Potkává koncepty. Zdraví institucionální rámce. Večer usíná vedle ústavních mechanismů. A časem se stane něco podivného.
Člověk začne mít pocit, že liberální demokracie už snad není politický systém. Je to domácí mazlíček. Musí se pravidelně krmit komentáři. Veterinárně vyšetřovat analýzami. Očkovat konferencemi. A jednou týdně veřejně litovat, že její zdravotní stav není ideální.
Nejzajímavější však je, že zatímco autoři píší již tisící text o osudu demokracie, většina občanů řeší, zda jim pojede autobus, kolik stojí máslo a kdo zase zapomněl odnést tříděný odpad.
Vzniká tak krásné civilizační nedorozumění.
Jedna skupina občanů zachraňuje demokracii pomocí eseje. Druhá hledá parkovací místo. Obě strany jsou přesvědčeny, že právě ony drží společnost pohromadě. A mají pravdu, tedy obě strany. Protože kdyby zmizeli první, neměl by kdo psát o té krizi. A kdyby zmizeli druzí, nebyla by žádná společnost, kterou by bylo možné zachraňovat.
Jen prázdná planeta pokrytá think-tanky, konferencemi a nekonečnými články začínajícími větou: „Liberální demokracie dnes čelí bezprecedentním výzvám.“
Což je mimochodem jediné skutečně bezprecedentní tvrzení, které se v těch textech opakuje už třicet let.
