Článek
Proč přemýšlet střízlivě, když se dá tak krásně hysterčit
Kdyby šlo jen o to, že instituce točící s miliardami z našich kapes mají být kontrolovány, což je mimochodem nápad tak radikální jako zjištění, že ráno bývá světlo, nebyl by o čem vést řeč. Jenže žijící aktéři naší politické scény by přišli o smysl života, kdyby z toho neudělali estrádu pro náročné. Rozhodně by padalo méně slov o demagogii z jedné i druhé strany.
O to víc fascinuje to divadlo, které se kolem toho rozehrálo.
Ústavní realita: Detail, který se tak krásně ignoruje
Když se podíváme na jádro sporu, všichni ti zběsilí glosátoři raději velkým obloukem obcházejí jeden drobný, leč zásadní právní detail: koncesionářské poplatky ani majetek veřejnoprávních médií nejsou státním majetkem ani součástí státního rozpočtu. Přímo v Ústavě České republiky (v článku 97) má totiž NKÚ vymezené velmi přísné mantinely – kontroluje výhradně státní hospodaření. Pokud by tedy měl NKÚ do médií skutečně vstoupit, nestačí jen mávnout kouzelným proutkem a přepsat obyčejný zákon. Vyžadovalo by to změnu ústavy a úpravu jedné kompetence NKÚ, třípětinovou většinu v obou komorách Parlamentu a poctivou ústavní shodu napříč politickým spektrem.
Jenže to by znamenalo opustit pohodlné zákopy a začít reálně pracovat. Docela jiný zákon a vida, základní atribut by byl vyřešen.
Vládní alibi a skutečný trik: Jmenování vlastních lidiček do mediálních rad
Zde se pomalu odkrývá skutečný zákulisní plán. Ono totiž ve skutečnosti vláda vůbec nechce, aby NKÚ do médií vstoupil.
Ta ústavní překážka je pro ni tím nejlepším alibi pod sluncem. Vláda se může navenek tvářit: „Vždyť bychom moc rádi, ale ústava a nezávislost médií nám to prostě nedovolí!“ a tím elegantně odpálit jakékoliv reálné úvahy o tom, že by peníze prověřil nezávislý státní úřad.
Místo toho si prosazuje vlastní „velkou mediální novelu“, kde si pravidla financování a fungování rad ošetří po svém. A tady se dostáváme k jádru problému: vláda si přes rady zajistí, že tam bude moci pohodlně jmenovat své vlastní lidičky, a média tak ovládat mnohem lépe, potají a efektivněji – a to je ten skutečný maglajz. Nemusí složitě měnit ústavu, stačí si pohlídat lidičky v radách, udržet si finanční kohoutky a dál se u toho tvářit jako dojatí obránci demokracie. Nemusí se hlavně s opozicí dohodnout. A to bude ten nerozlousknutelný oříšek.
Opozice a zrod křikolitika
A co na to opozice? Ta sice na tento vládní manévr a snahu udržet si nad médii vliv přes vlastní lidičky v radách velmi správně a hlasitě ukazuje prstem, ale tím to končí.
Opozice totiž velmi rychle zjistila, že řev je mnohem výhodnější než řešení. V tu chvíli se z řadového poslance rodí ukázkový křikolitik – nový živočišný druh, pro kterého je hlasitý decibel víc než nudná ústavní většina. Kdyby totiž měla opozice podat reálný ústavní protinávrh a dotáhnout ho do konce, přišla by o hlavní palivo pro své tiskovky.
A tak tu máme dokonalou symbiózu: vláda si potichu chystá lidičky v radách a schovává se za ústavní mantinely, zatímco opozice na to sice trefně poukazuje, ale jako správný křikolitik bude raději dál hystericky ječet, než aby podala návrh vyžadující skutečnou dohodu. Kdyby předložila své řešení, tak by vládní sakra děravý koráb narazil na mělčinu. A musel by začít lodičku vyprošťovat, a nikoli ji používat jako ledoborec.
Intelektuálové v první linii: Kmenová rétorika v kravatě
A to nejzábavnější (a zároveň nejděsivější) na tom je, s jakou vervou na tuto hru naskakují i lidé, od kterých by člověk čekal nadhled.
S otevřenou pusou a plným nasazením tuhle kmenovou rétoriku s radostí přebírají i intelektuálové, komentátorští šíbři a self-made analytici. Lidé obtěžkaní tituly a puncem společenské elity, kteří se v diskusích leckdy chovají jako intelektuální křikolitici jako samostatná kategorie. Místo toho, aby s klidnou hlavou narovnali věcný kontext – tedy že to bez ústavní změny nepůjde a že vládní tlačenka vlastních lidiček do rad je ten pravý skrytý problém –, raději sepíšou hlubokomyslný traktát o konci civilizace.
Oblečou lacinou demagogii do vznešeného kabátku, protože to prostě víc nese na sociálních sítích. Být příčetný a právně přesný se dneska zkrátka nenosí.
Dokonalá zástěrka
Argumentační lenost a ignorování vlastního ústavního rámce jsou tak ve finále jen roztomilý vedlejší produkt. Skutečný průšvih nastává ve chvíli, kdy se záměrně zamění prostředek za cíl.
Pak už totiž vůbec nejde o hledání řešení. Jde o to udržovat ten spor při životě za každou cenu. Spor totiž voliče mobilizuje mnohem spolehlivěji než nějaká nudná, správná ústavní norma.
Proto mám pocit, že největším zastáncem současného stavu není ani ten, kdo chce kontrolovat účty, ani ten, kdo se bojí o svobodu. Největším zastáncem je samotná politická potřeba dál křičet – domovské právo každého správného křikolitika.
Kdyby totiž někdo chtěl ten problém doopravdy vyřešit, musel by opustit komfortní zónu, začít vyjednávat o změně Ústavy a prosté změně jedné kompetence, což mimochodem už v jistém návrhu stojí na webu NKU.
A celé to divadlo by zkrachovalo.
Což je možná přesně to, co si ti herci na jevišti – ať už v politických lavicích, nebo v intelektuálních salonech – přejí úplně nejméně.
