Článek
Podívejme se na některé souvislosti, které souvisí s jedním kritériem sledování Pisa, se kterým pracuje i Učitel naživo. To číslo říká, že čeští patnáctiletí nevěří, že mají sílu něco změnit.
Opravdu nás to překvapuje?
- Jak by také mohli věřit, když jim od dětství vysvětlujeme, že nejdůležitější není něco zkusit, ale něco nezkazit? Že chyba není přirozená součást učení, ale drobná morální vada? Že správná odpověď existuje vždy jen jedna, zatímco život se pak bezohledně drží úplně jiného scénáře?
- Kde jsme vlastně přišli na představu, že odvaha vzniká z trvalého hodnocení? Věří snad někdo, že člověk, který patnáct let sbírá důkazy o svých nedostatcích, se šestnáctý rok ráno probudí a řekne si: „Dnes založím startup, zachráním klima a ještě cestou zreformuji veřejnou správu“?
A když na konferencích posloucháme, že Češi málo riskují, neměli bychom se nejdřív zeptat: kdo je tomu učil? Celý život i na ministerstvu mne učili, když jedu na konferenci, že tam mám hlavně poslouchat, i když v mnohém jsme už tehdy byli daleko před ostatními. Proč proboha máme pořád v sobě potřebu se držet v koutě? Nebude to náhodou také jedna z příčin, které ale žádný Učitel naživo překonat nemůže.
- Kdo jim celé roky naznačoval, že bezpečná cesta je ta jediná správná?
- Kdo oceňuje bezchybné opakování známého více než odvážné hledání neznámého?
- Kdo rozdává jedničky za správnost, ale jen zřídka za odvahu?
Není trochu zvláštní, že sníme o společnosti inovátorů, ale vychováváme generace expertů na vyhýbání se chybám?
- A co přesně chceme? Lidi, kteří mění svět? Nebo lidi, kteří správně vyplní formulář o změně světa ve třech kopiích a bez překlepů?
- Mluvíme o kreativitě. Ale lze kreativitu naplánovat podle osnov? Lze odvahu naučit v prostředí, kde je omyl důvodem k obavám? Lze vychovat sebevědomého člověka tak, že mu neustále připomínáme, co všechno ještě neumí?
Možná je problém hlubší.
Možná jsme si jako společnost spletli vzdělávání s tříděním. Možná jsme se zamilovali do měření natolik, že jsme zapomněli, proč vlastně měříme. A možná jsme uvěřili, že když budeme dost dlouho vážit ryby, začnou samy od sebe lépe plavat.
A pak se divíme.
Divíme se, že mladí nevěří ve vlastní vliv. Divíme se, že se bojí vystoupit z řady. Divíme se, že raději mlčí. Ale není největší záhadou spíš to, proč očekáváme opak?
Jak často totiž slyší: „Zkus to.“ A jak často slyší: „A co když to pokazíš?“
- Jak často zažijí, že chyba není konec, ale začátek? Že omyl není ostuda, ale informace? Že odvaha není nepřítomnost neúspěchu, ale ochota riskovat neúspěch?
A nakonec možná ta nejnepříjemnější otázka:
Jsme skutečně připraveni na sebevědomé mladé lidi? Na lidi, kteří se ptají „proč“? Na lidi, kteří zpochybňují zavedené postupy? Na lidi, kteří nečekají na povolení?
Protože přesně takoví lidé totiž mění svět. A také občas lezou autoritám na nervy.
Nechceme náhodou pod heslem inovace jen trochu modernější poslušnost?
Pokud opravdu chceme odvážnou společnost, možná bychom měli přestat vychovávat děti k bezchybnosti. Možná bychom měli méně trestat omyly a více oceňovat pokusy. Možná bychom měli přestat dětem vysvětlovat, jak se vyhnout pádu, a začít je učit, jak po pádu vstát.
Protože národ, který se bojí udělat chybu, jen těžko udělá něco velkého.
A není nakonec největší chybou právě strach z chyby?
