Článek
Svízel nastává ve chvíli, kdy se z klávesnic počítačů, herních fór a diskuzních skupin přesunou technické termíny přímo do živé mluvy. Věty typu „Jdu dneska random ulicemi“ pak vnímavějšímu posluchači způsobují jemný, avšak vytrvalý záchvat lingvistické křeče.
Pojďme si tuhle slovní ekvilibristiku rozebrat bez obalu. Co tím vlastně autor myslí? Že jde náhodně? Že se pohybuje bezcílně?
ULTIMATE CONTENT ALERT: Jsi ready na total game-changer v tvojí communication skills? Stop zbytečné prokrastinaci a zapomeň na ouldschul slovník? Jestli žiješ v rychlém lifestyle flow, tvůj daily routine obnáší chodit „random“ ulicemi a máš pocit, že bez správného anglického bůůůstu prostě neprežiješ ani ranní kávu, pak tenhle fresh článek je naprostý must-have pro tvůj personal branding. Přestaň být bezmocné NPC v reálném světě a udělej si proper check na svůj vocabulary mindset. Protože jestli se dál budeme posouvat tímhle směrem, český jazyk čeká totální meltdown a epic fail gigantických rozměrů! Proč zníme jako rozbitý generátor náhody, když se snažíme flexit na sítích a místo vlastního rozumu používáme cizí buzzwordy? Zero energy & bad vibe: Jak přežít den, kdy tě zaskočí nečekaný deadline, nekonečný multitasking a absolutní nedostatek coffee breaku. Brainstorming session nad slovníkem: Proč je česká diakritika ultimátní boss, kterého nikdo neumí porazit bez cheat kódu a hard skills. Ghosting tradice: Jak efektivně zblbnout a odfiltrovat lidi, kteří mluví random a myslí tím cokoliv jiného než poctivé, staré dobré bloudění bez mapy. Pushni své skills na další level! Celý tenhle lingvistický masterclass plný sarkasmu a smutné pisálkovy mind na tebe čeká hned teď v sekci SOCIETY & LIFESTYLE. Don’t wait, click asap a užij si tuhle čistou cringe jízdu bez filtru!
Úpadek synonyma aneb Proč mít bohatý slovník, když stačí jedno slovo
Čeština přitom nikdy nouzi o výrazivo netrpěla. Naše babičky a dědové by nad tímto slovním spojením patrně bezradně pozvedli obočí, protože k dispozici je celá paleta mnohem pestřejších možností:
- Bezcílně – pro chvíle, kdy člověk prostě jen tak bloumá městem a rozjímá.
- Naslepo – když neví, kam přesně míří, ale má to alespoň nějakou atmosféru.
- Halabala – pro pohyb doprovázený naprostým chaosem.
- Jen tak – to nejkrásnější, nejčistší české vyjádření pro naprostou svobodu bezúčelného konání.
Místo toho ale vezmeme cizí technický pojem, násilně ho naroubujeme do české věty jako přídavné jméno či příslovce a tváříme se, že tím posouváme hranice moderní komunikace.
Pozoruhodný paradox: Zatímco v programování znamená random skutečnou náhodu řízenou matematickým algoritmem, v podání člověka, který „jde random ulicemi“, jde obvykle o velmi promyšlený plán, jak neminout nejbližší kavárničku s dobrou kávou či putyku s chlazeným ležákem.
A co na tom všem dělá chudák škola?
Tady se samozřejmě otevírá ona tradiční otázka: Kde byla škola a co na to učitelé?
Odpověď je prozaická až tragikomická. Škola v té době pravděpodobně řešila, jak do deseti minut žákům vysvětlit umělou inteligenci, vypsat třídenní výkazy pro ministerstvo, vyplnit grant na inkluzi, zajistit psychologickou podporu pro třídu, vyřešit stížnosti přecitlivělých rodičů a ještě naučit děti mateřský jazyk tak, aby aspoň tušily, že slovesa se časují a podstatná jména neskloní podle nálady generativního modelu.
Učitelé českého jazyka svádějí donkichotský boj s větrnými mlýny sociálních sítí. Zavedete-li ve třídě tiché okénko bez anglicismů, žáci na vás pohledí s takovým nepochopením, jako byste po nich chtěli tesat klínovým písmem do hliněných tabulek. Jazyk se vyvíjí, to je svatá pravda. Ale občas se vyvíjí směrem, kdy má člověk chuť tiše zasednout a doufat, že zítra bude v kurzu zase alespoň to staré dobré české bloudění.
Jak z toho ven?
Zákazy a rákosky samozřejmě nepomohou. Nejlepším lékem na „random ulice“ je vrátit češtině její šarm přirozeným příkladem. Až zase někdo prohlásí, že jde random ven, zkuste mu s úsměvem odpovědět: „A nechceš radši jít prostě jen tak, po svých, bez algoritmu?“
Třeba ho to na chvíli zarazí. A co si počít s těmi, kteří se zuby nehty drží představy, že „chodit random“ je vrchol městské poezie?
Odpověď je vlastně docela prostá.
Nemusíme hned volat jazykovou policii ani vypisovat petice na ministerstvo. Úplně stačí takového lingvistického inovátora s úsměvem poslat tam, odkud přišel – rovnou zpátky do hlubokého datového úložiště, za zablouděné binární kódy a nefunkční algoritmy. Pokud ho nepošlete rovnou někam jinam.
Ať si bloudí v nekonečné smyčce virtuální reality a hledá exit tam, kde žádný není. My ostatní si mezitím v klidu uvaříme pořádnou, silnou kávu, sedneme si na lavičku a vyrazíme ven. Po svých. Zcela bez kódu, bez aktualizací a hlavně – naprosto normálně.
Děkuju panu Foltýnovi za námět. Taková perla se opravdu neslyší zase tak často, a to ještě v televizi.
