Článek
Historická genealogie naší závislosti na AI Úvod:
Odedávna jsme opovrhovali hlasy, kterým jsme plně nerozuměli, a zároveň jsme k nim vzhlíželi pokaždé, když hrozilo selhání našeho vlastního úsudku.
Dnešní paradox, v němž s veřejným skepticismem odmítáme umělou inteligenci, abychom jí o pět minut později svěřili své životní osudy, není novodobým výmyslem digitálního věku. Je to pouze nejnovější kapitola hlubokého, tisíciletého dramatu: našeho nutkání externalizovat myšlení a odložit tíhu vlastního mozku do cizích rukou.
Starověk a středověk: Když bohy platíme za jistotu
Ve starém Řecku přicházeli poutníci k delfské věštírně s hlubokou nedůvěrou smíchanou se strachem. Pythia, vdechující omamné výpary z puklin v zemi, koktala nesrozumitelné útržky slov, které kněží následně překládali do dvojsmyslných proroctví. Každý věděl, že tento starověký „systém“ je nespolehlivý, že lidská interpretace může selhat a že odpověď božstva bývá plná halucinací či chytáků.
Přesto tam kráčeli všichni – od králů až po žebráky. Skepticky krčili rameny, ale chtěli vědět, zda vyhrát bitvu.
delfy2
Staří Řekové věštírnám vlastně hluboce nevěřili a přesto na nich stavěli celou svou geopolitiku. Věštírna byla pro ně první historickou černou skříňkou: vhodili dovnitř obětní beránek a ven vypadla naděje zabalená v nesrozumitelném kódu.
O staletí později ve středověku se lidé báli magie a alchymie. Církev varovala před nepřirozenými zkratkami k poznání, před umělými inteligencemi té doby – homunkuly a golemy, těmi hliněnými sluhy oživenými lidskou pýchou.
Kněží hřímali z kazatelen, že pokus obejít lidský úděl skrze cizí, neposvěcenou sílu přinese zkázu. A mezitím tytéž kláštery potají opisovaly hermetické spisy a králové si vydržovali alchymisty jako jakési předpotopní datová centra, aby jim proměnili olovo ve zlato a spočítali horoskopy. Odsudek navenek, totální závislost uvnitř.
Osvícenství a průmyslová revoluce: Odsunutí mysli do stroje
Zlom nastal s příchodem modernity. René Descartes prohlásil: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem) a tím postavil lidské vědomí na piedestal nejvyšší autority.
Jenže jakmile člověka postavili na trůn, zjistili, že přemýšlet bolí, pálí to za nehty a trvá to moc dlouho.
Během průmyslové revoluce jsme začali outsourcovat svaly. Stroje nahradily lidskou sílu a my jsme to oslavili jako triumf pokroku. Filosofové jako Karl Marx varovali před odcizením; že chladný ocelový stroj člověka pohltí a udělá z něj pouhé ozubené kolečko v soukolí továrny. My jsme sice kroutili hlavami nad nelidskostí parních strojů, ale s radostí jsme do nich naskakovali, protože kráčet pěšky z Prahy do Vídně se zkrátka nikomu nechtělo.
Pára se stala prvním globálním dopaminem pro unavené lidské tělo. S umělou inteligencí děláme totéž, ale s děsivou, takřka parazitickou invazivitou. Poprvé v historii neodcizujeme fyzickou práci, nýbrž samotný proces myšlení, syntézy a jazyka.
Dnešní kritici AI z řad humanistů a filosofů opakují obavy staré stovky let: „Stroj přece necítí, nemá vědomí, je to jen cár statistiky, papoušek bez porozumění.“ Mají pravdu.
Ale stejně jako naši předci, kteří brblali na parní lokomotivu, zatímco si kupovali lístek první třídy, i my dnes filozofujeme nad zkažeností algoritmů, zatímco diktujeme chatbotu e-mail našemu šéfovi. Vzali jsme vlastní zrcadlo, rozbili ho na kusy a teď se divíme, že v každém střepu vidíme jen vlastní odraz zbavený odpovědnosti.
Současný stav: Svléknutí odpovědnosti
Filosof Martin Heidegger v polovině 20. století varoval před technologií jakožto „znesvěcujícím rámcem“ jako před gigantickým mlýnem, který nutí lidi i přírodu vidět jen jako surovinu, jako pouhou zásobu (v němčině Bestand), kterou lze okamžitě vytěžit. Dnes vidíme naplnění jeho proroctví v digitální rovině.
AI nevnímáme jako partnera v rozhovoru, ale jako velkokapacitní těžební věž na kognitivní výkon. Náš skepticismus je v tomto kontextu pouhým morálním alibi, levným deštníkem proti dešti, o kterém sami víme, že má díry. Když veřejně prohlašujeme, že AI je nebezpečná hračka plná bludů, chráníme tím své ego. Ujišťujeme sami sebe, že jsme to pořád my, svobodné a kritické bytosti, kdo drží kormidlo.
Je to nadmíru komfortní póza: morálně odsuzujeme závislost, abychom se necítili provinile, když jí propadáme hlouběji a hlouběji.
Proč to děláme? Protože moderní svět se proměnil v překotnou lavinu dat, která silně přesahuje biologickou kapacitu lidského mozku. AI se nestala populární proto, že bychom jí bezmezně uvěřili. Stala se populární proto, že
naše vlastní úzkost z rozhodování a strach ze selhání jsou mnohem silnější než naše filosofické zásady.
- Algoritmus funguje jako bezpečný hromosvod pro naše vlastní pochybnosti. Když v životě selžeme, můžeme pohodlně pokrčit rameny a říct: „To ten model, já to takhle nemyslel.“ Zbavujeme se břemene svobody, zrovna tak, jak to před půlstoletím popisoval Erich Fromm: utíkáme před svobodou do náruče pohodlné nesvobody, kterou nám stroj tak ochotně servíruje na stříbrném podnose.
Loutkovodiči vlastní bezmocnosti
Historie lidského myšlení je lemována strachem z vlastních vynálezů: od Prométheova ohně, který hřeje i spaluje, přes Gutenbergův knihtisk, jenž kdysi děsil církev šířením kacířství, až po Turingovy moderní stroje. Pokaždé jsme se obávali, že nás nástroj, který jsme sami stvořili, připraví o kousek naší lidskosti.
Dnešní paradox, v němž AI současně zatracujeme a bezmezně konzumujeme, je jen moderní reinkarnací staré lidské slabosti. Jsme ochotni obětovat pravdu, autonomii i vlastní skepsi, jen abychom získali to nejcennější komoditní zboží pozdního kapitalismu: mentální klid a okamžitou úsporu času.
Dokud bude pohodlí sladší než čisté svědomí, budeme dál kázat proti stroji a potají se k němu modlit.
