Hospody zejí prázdnotou, internet nalévá (skoro) zadarmo

To je totiž dnes veskrze zapovězená činnost.

Američané pohřbili své tradice hostitelství s elegancí a grácií (propad o 70 % za posledních třicet let), my v Evropě a v Česku se hrdě držíme… alespoň v teoretické rovině. Údaje totiž ukazují fascinující paradox: v anketách adorujeme myšlenku hospody a přátel, ale nade vše milujeme vlastní gauč.

Podle českých statistik 88 % lidí považuje hospodu za důležité místo pro setkávání s přáteli. To je nádherné a fascinující číslo! Skoro byste si řekli, že české luhy a háje voní po čerstvě načepovaném ležáku a lidé se tísní u stolů už od pondělního rána.

A přesto mají hospodští zvláštní pocit, že těch 88 % se schází někde jinde. Možná v paralelním vesmíru, kde jsou všechny stoly obsazené, výčepák nestíhá a na toaletách se tvoří fronta jako za banány. Ve skutečnosti totiž hospoda stále častěji připomíná muzeum společenského života: exponáty zůstaly stejné, jen návštěvníci si prohlížejí svět přes displej.

Češi tak dál tvrdí, že hospoda je nenahraditelným centrem přátelství, zatímco své přátele už třetí týden vídají výhradně jako zelenou tečku vedle profilové fotografie.

Zatímco dřív muži chodili do hospody skoro 8krát měsíčně, dnes se u piva ukážou čtyřikrát a to jen proto, že jim doma došly zásoby lahváčů nebo jim manželka pohrozila vysavačem. Venkovské hospody mizí rychleji než naděje na dřívější odchod do důchodu a ve všední dny zejí restaurace prázdnotou. Proč taky riskovat, že na vás v hospodě někdo promluví, když vám Wolt přiveze burger až k posteli a vy u toho můžete v županu sledovat pátou sérii něčeho, co hned zítra zapomenete?

Kdysi dávno lidé zvali návštěvy. Dnes je pozvat přátele na večeři výkon hodný logistického oddělení Pentagonu:

Podle amerických výzkumů trávíme doma o dvě hodiny denně víc než před dvaceti lety. A není divu. Vždyť pozvat si někoho domů s sebou nese obrovské riziko: dotyčný by mohl mít trapné řeči, mohl by chtít odejít moc pozdě, nebo – nedej Bůh – by se od něj očekávalo, že se budeme tvářit, že nás jeho život zajímá.

A možná je za tím ještě něco prostšího. Návštěvy se staly podezřelou aktivitou. Člověk, který se bez ohlášení objeví u dveří, dnes budí podobné rozpaky jako účetní kontrola nebo dotazník od pojišťovny. Dříve zazvonění znamenalo příběh, drby, koláč nebo láhev něčeho domácího. Dnes znamená především logistický problém. Musí se uklidit, převléct tepláky, odstranit důkazy o víkendové lenosti a několik minut předstírat, že život není tvořen převážně obrazovkou, lednicí a nabíječkou. Není tedy divu, že moderní člověk raději pošle smajlíka. Je to sociální kontakt bez rizika, že by někdo chtěl dovnitř.

A tak jsme dospěli do zvláštní civilizační fáze. Nikdy jsme neměli více komunikačních kanálů, a přesto nás návštěva známého dokáže vyvést z míry jako neohlášená inspekce z ministerstva mezilidských vztahů. Přátelství se přesunulo do bezpečné vzdálenosti několika centimetrů od displeje, kde lze každou konverzaci umlčet, odložit nebo ignorovat pod záminkou nabitého programu. Hospody se vyprazdňují, obýváky se zamykají a lidé si navzájem posílají srdíčka z místností vzdálených pouhých pár ulic. Technologický pokrok nám totiž vyřešil odvěký problém lidského soužití: umožnil nám mít spoustu přátel, aniž by hrozilo, že některého z nich skutečně potkáme.

A tak nám dnes doma dělají společnost psi, kočky, králíci a další chlupatí terapeuti na čtyřech nohách. Jsou věrní, neskáčou do řeči, nepřeposílají řetězové zprávy a většinou neodcházejí uraženě po politické debatě. Pes vás každý den vítá s nadšením, jako byste se právě vrátili z desetileté polární expedice, přestože jste jen vynášeli koš. Není divu, že v soutěži o lidskou pozornost začínají domácí mazlíčci drtit konkurenci. Zatímco přítel chce termín, kolega chce laskavost a soused chce půjčit vrtačku, pes chce jen granule a pět minut drbání za uchem. To je obchod, který dnešní přetížená civilizace považuje za mimořádně výhodný.

Jenže když člověk sleduje technologické nadšení kolem robotů, umělé inteligence a elektronických společníků, není těžké představit si další vývoj. Jednoho dne možná nahradí živého psa plastový model s aktualizací firmwaru a předplatným Premium Haf 2.0. Bude chodit, vrtět ocasem, monitorovat váš krevní tlak a mluvit na vás tak intenzivně, že vám živý pes bude připadat jako tichý introvert. Až se vybije baterie, neuteče za fenkou od sousedů, ale oznámí vám, že pro pokračování emocionální podpory je třeba zakoupit rozšířený balíček. A člověk si tehdy možná nostalgicky vzpomene na doby, kdy nejlepší přítel člověka jen línal na koberec, okusoval pantofle a mlčel. V éře digitálního osamění by to totiž mohl být luxus, který si už nebude moci dovolit každý.

Technologie a blahobyt z nás udělaly zhýčkané solitéry. Proč podstupovat riziko trapného ticha u nedělního oběda, když máme k dispozici dokonalou syntetickou společnost?

Algoritmy nás znají lépe než naši vlastní přátelé. Nenutí nás poslouchat cizí názory na politiku, nechtějí půjčit peníze a nikdy nám neřeknou, že nám to nesluší.

Streamovací služby, podcasty a sociální sítě nám servírují přesně tolik „zábavy“, kolik sneseme, aniž bychom museli hnout prstem. Jak kdosi poznamenal, společenský volný čas je konečný – a my jsme ho celou duší vyměnili za virtuální touhy, kterých jsme se stali slouhy.

A tak sedíme doma. Ve středu v 19:45. V jedné ruce telefon, v druhé dálkový ovladač, obklopeni tichem, které ruší jen zvuk bublající myčky nádobí. Všichni bychom v hloubi duše chtěli víc vřelých setkání, hlubokých debat a bujarých večerů.

Ale uznejte sami: obléknout si kalhoty a jít ven vyžaduje příliš mnoho energie.

Takže na zdraví. Ať žije virtuální přátelství, prázdné vesnické hospody a křupavá donáška až ke dveřím. Protože být sám nebylo nikdy tak zatraceně pohodlné.

A jak pak to máte vy? Také raději napíšete „nemůžu, jsem unavený“, i když sedíte na gauči v teplácích a zíráte do zdi?