Článek
Zní to jako zázrak hodný kanonizace, dokud člověk neprohlédne tu tragikomickou oponu a nezjistí, že laťka pro to, co dnes úřední tabulky nazývají „kompetencí“, leží kdesi v zatuchlém suterénu: hned vedle zaprášených a dávno nepoužívaných mozků, které se staly spíše dekorací než nástrojem.
Dnešní chápání dovedností do značné míry připomíná radost naivního rodiče, jehož potomek právě úspěšně spolkl kostku lega. Rodina to slaví jako první krok ke studiu architektury a hned se chystá na slavnostní přípitek. Na sítích už dávno nejde o to zformulovat myšlenku, natož ji pochopit. Bohatě stačí ovládnout fyziologii gesta: klik, swipe, scroll.
Tato základní motorika, kterou by s trochou trpělivosti zvládl průměrně nadaný šimpanz (a pravděpodobně i můj americký bezsrstý teriér, kdyby měl na tlapkách tu správnou vodivost pro kapacitní displej), je dnes naprosto vážně vykazována jako digitální zdatnost. Hluboké porozumění, kritické čtení textu a schopnost udržet pozornost déle než jepice umírají na úbytě; a nikdo se nad tím ani nepozastaví, protože mezitím stihl dát lajk třem zjednodušujícím shrnutím, které za něj vygenerovala umělá inteligence. A ta, jak známo, nikdy nelže. Jen občas vynechá kontext, nuance a jakoukoli stopu po myšlení.
A já, coby uštěpačný dědek, dodávám s jemným úsměvem: pokud to takhle úžasně funguje v digitálním prostoru, proč to nepřenést rovnou do správy věcí veřejných? Proč se namáhat se staromódními atributy, jako jsou vědomost, zkušenost nebo, nedej bože, odpovědnost, když stačí zvládnout choreografii?
Zde na scénu nastupuje moderní politik, tvor, který princip odcizení formy od obsahu dovedl k absolutní a děsivé dokonalosti.
Politika se stala TikTokem pro lidi v oblecích.
Proč by se, proboha, někdo namáhal studiem stohů legislativních materiálů, hlubokou analýzou dopadů nebo vizí přesahující jedno uzemněné volební období? To je přece tak strašně analogové. Zdržuje to od sbírání lajků, od natáčení patnáctivteřinových videí a od nezbytného scrollování komentářů, ve kterých se voliči dohadují, jestli měl politik na kravatě správný odstín.
Úspěšný dnešní poslanec všech proveniencí dneška je v podstatě jen precizně nakalibrovaný PR algoritmus v lidské podobě. Stojí u pultíku a předvádí trapné divadlo, které by i v okresním ochotnickém souboru vyhodili za nedostatek talentu. Plynule předčítá bláboly, které mu marketingové oddělení právě vyplivlo na čtecí zařízení, a u toho provádí pečlivě nacvičenou choreografii prázdných gest:
- zde sepnout dlaně do stříšky: stabilita a klid (ať už se kolem děje cokoli);
- tady ukázat prstem neurčitě do dálky: strategická vize a světlé zítřky (které, mimochodem, nikdy nedorazí, ale to nevadí);
- a občas nezapomenout nasadit ustaraný výraz a svraštit čelo: naslouchá a cítí vaši bolest (přestože mu v tu chvíli v hlavě běží jen spořič obrazovky a myšlenky na večerní networking).
Jenže to není všechno. Součástí tohoto velkolepého představení jsou i drobné, ale o to komičtější scénky. Politik náhle vytáhne nástěnný kalendář, upřeně do něj zírá, jako by v něm hledal tajný klíč k prosperitě národa, a pak ho s vážnou tváří předá druhým. Divák má dojem, že právě rozhodl o osudu republiky na základě toho, zda je zítra úterý nebo středa. O chvíli jindy a jiný začne pomalu, téměř slavnostně couvat od pultíku o půl metru, o metr, jako by se chtěl vzdálit od vlastních slov, aby na něj náhodou nedopadla. Pak se zase vrátí, jako by se nic nestalo. Někdy si natáhne flanelku, jen aby vytvořil dojem, že ho tíží tíha státnické zodpovědnosti a příslušnosti k politické větvi. Jindy a jiný onen listuje v novinách, které evidentně drží vzhůru nohama, a předstírá, že právě našel klíčovou informaci, která mu dává za pravdu.
A k tomu všemu přicházejí ty nezapomenutelné trapné ksichty. Politici dnes ovládají celou škálu výrazů, které by v normálním životě vzbuzovaly spíš lítost než úctu. Jeden nasadí úsměv tak široký a nepřirozený, že vypadá, jako by mu někdo právě řekl vtip o jeho vlastní neschopnosti. Druhý se tváří povýšeně a lehce pohrdavě, jako by se díval na publikum z výšky, kterou si sám namaloval. Třetí zase předvádí „překvapený“ výraz, když oponent něco namítne, ten klasický „ó, jak jste naivní“ obličej, který má signalizovat intelektuální převahu, ale ve skutečnosti vypadá, jako by mu někdo šlápl na nohu.
A pak… to posmívání. Když dojde na oponenta, politik se často neudrží a přidá lehké, téměř kamarádské pošklebování. „No jo, pan kolega zase přišel s tou svou geniální myšlenkou…,“ řekne s úsměvem, který má být ironický, ale spíš vypadá jako výraz člověka, který si právě uvědomil, že mu vypadla zubní protéza. Veřejnost se směje. A to je přesně to, o co jde. Politik baví publikum. Shazuje oponenta, shazuje celou politiku – a publikum tleská, protože je to přece zábava. Lepší než večerní reality show. Jen shodit sám sebe, to už se dnes nenosí…
Skutečnost, že se mu za očima prohání jen osamělý screensaver a mozek běží v úsporném režimu, volič nepozná. Forma definitivně sežrala obsah a ještě si u toho hlasitě krkla, zatímco publikum tleskalo do rytmu a sdílelo memy.
Celé toto panoptikum nejvíce ze všeho připomíná prapodivnou šachovou partii, v níž aktéři sice neznají jediné pravidlo a netuší, jak se figury pohybují, zato dovedli k naprosté dokonalosti ten správný úchop. Náš politik s vážnou tváří táhne pěšcem do L, tváří se u toho jako Garry Kasparov v době své největší slávy a dav v úžasu tleská té dechberoucí rozhodnosti. Že mu mezitím soupeř sebral dámu i s půlkou šachovnice? Nevadí. Důležité je, že u toho tahu vypadal na patnáctivteřinovém videu naprosto grandiózně. A když se někdo odváží upozornit na chybějící obsah, je okamžitě označen za negativistu, který „nechápe dynamiku moderní doby“.
V éře, kdy se neschopnost číst, chápat delší text a uvažovat v souvislostech alibisticky maskuje za „zkratkovitou dynamiku“ a „nutnost adaptace“, vlastně nemůžeme od našich volených zástupců čekat o moc víc než přehlídku těchto nacvičených prázdných tiků, trapných scén a posměvačných ksichtů.
Kdybychom je všechny zítra potichu nahradili obstojně naprogramovanými hologramy s generátorem náhodných líbivých gest, algoritmem pro správné zvednutí obočí, vestavěným generátorem frází o „budoucnosti“, občasným couváním od pultíku a automatickým posměšným úsměvem na oponenty, statisticky by naše politická kultura zřejmě vůbec neutrpěla. Spíše naopak – ubylo by přeřeků, trapných odmlk a těch vzácných momentů, kdy politik náhodou řekne něco, co se nebezpečně blíží skutečnému obsahu.
A my bychom mohli spokojeně a s pocitem vysoké občanské kompetence swajpovat dál – až do úplného, blahoslaveného zblbnutí. Což ovšem stejně a dokonale dokončíme v nejbližší budoucnosti.
Protože přemýšlení je dnes tak analogové. A analogové věci se, jak známo, nenosí. Nanosí se ani rozum. Ten už jsme si úspěšně swajpli.
A politiku jsme si přitom ještě pěkně znectili – ale aspoň jsme se u toho zasmáli.
