Článek
O to větší radost vzniká, když si s výsledným grafem trochu pohrajeme a dáme mu směr, který by v syrových datech hledal jen málokterý optimista.
Vezměme si klasický, zdánlivě nevinný pokus – malou anketu s provokativním názvem Nečteme. V posledních třech měsících? Výsledek? 240 návštěvníků ji vidělo. Celých osmnáct (slovy osmnáct) na ni kliklo. Zbytek? Perfektní, ohlušující ticho, které snese naprosto libovolnou interpretaci, protože většina publika evidentně ztratila řeč úžasem.
Vznešená věda mrtvého brouka
V řeči suchých sociologických tabulek je takový vzorek nevalidní a nepodstatný asi jako předpověď počasí pro minulý čtvrtek. Jenže milovník břitkých glos se nenechá odradit absencí tvrdých dat. Nemohu přece předpokládat, že oněch 222 lidí, kteří kolem ankety prošli s výrazem suverénní intelektuální nadřazenosti, nepřečetlo za poslední rok ani řádku. A přesto to klidně udělám!
Budeme totiž vycházet z té nejkrásnější lidské premisy – že se všichni v skrytu duše snažíme být lepší. Z toho ovšem pramení fascinující psychologický zákon: pokud by měl člověk kliknout na tu nejméně pozitivní, nejvíce potupnou odpověď o vlastním literárním úpadku, raději nezvolí nic. Zvolí prověřenou strategii mrtvého brouka. Vždyť přiznat se v digitálním prostoru k tomu, že knihu otevíráme pouze tehdy, když nám spadne na hlavu z nočního stolku, vyžaduje nadlidskou dávku morální odvahy. Nikdo přece nebude sám sebe veřejně bičovat na grafu, který vidí celá komunita.
Statistická alchymie a obrazová plastelína
Tady někde začíná skutečná autorská alchymie. Upravit graf tak, aby vyhovoval našim skrytým pedagogickým a glosátorským záměrům, přece není žádný podvod – je to čistá služba veřejnosti. Čísla jsou jako měkká plastelína; když do nich dostatečně dlouho rýpnete, začnou připomínat přesně to, co jste od počátku chtěli světu sdělit.
Pokud nám data ukazují tristní nezájem, musíme ho podat s takovým šarmem, aby se za něj čtenáři málem styděli, ale zároveň se u toho shovívavě usmívali. Internetové průzkumy jsou totiž jen moderní, sterilní verzí čtení z kávové sedliny. S tím rozdílem, že kávová sedlina bývala upřímnější. Dnes se schováváme za procentuální sloupečky a koláčové grafy, které mají navodit iluzi, že přesně víme, kam jako společnost směřujeme, přičemž bloudíme v mlze vlastních digitálních displejů.
Od ankety k tragédii tištěného slova
Když se nad tím zamyslíme hlouběji, ta naše malá zmanipulovaná anketa vlastně odráží celkový stav naší čtenářské kultury. Všichni deklarujeme lásku k moudrým knihám, vonícím tiskařskou černí, a s hlubokou nostalgií vzpomínáme na časy, kdy kniha byla nedotknutelnou autoritou. Jenže v reálném čase dáváme přednost rychlým útržkům textů, třicetivteřinovým zkratkám a blikajícím notifikacím.
Těch 222 neklikajících duší v sobě nese tiché memento: kniha sice zůstává v obýváku na poličce jako důkaz naší vznešené minulosti, ale naše oči mezitím visí na skleněné placičce v kapse.
Konec legrace, nebo teprve začátek?
Samozřejmě, je to celé jen legrácka. Nic z toho nejde brát vážně. Statistiky se nefalšují, lidé hltají Prousta po desítkách stránek denně a knihkupectví praskají ve švech pod tíhou hlubokomyslných svazků.
A přeci… když se člověk rozhlédne v ranním autobuse, kde polovina cestujících tupě zírá do prázdna a druhá polovina zběsile likviduje virtuální bonbony na displeji, člověk si říká: Nebyla ta naše upravená čísla vlastně nebezpečně pravdivá?
Je to jen nevinný žert, dokud se v něm někdo nezačne příliš hluboce šťourat.
