Článek
Sofie byla dívka, která vyrůstala v rozvedené rodině. Od jejích deseti let se starala o svou mladší sestru a matka, která je měla v péči, pracovala od rána do večera v zahraničí, aby dcery nestrádaly, aby zaplatila hypotéku, aby měla v pořádku auto, aby děti mohly jezdit na tábory a školní výlety. Dcery se naučily rychle samostatnosti, ale neměly pevné vedení, vzory ani disciplínu. Vyrostly z nich krásné uličnice a protože měly dost nápadníků, naletěly snadno každému, kdo jim zalichotil. Sofie byla starší, tak sestře trochu toho neštěstí v životě usnadnila tím, že si ho zakusila sama a sestra si pak dala lepší pozor. Obě naštěstí zvládly odmaturovat a po nezdařilých vztazích se i šťastně vdát. Obě si s manželi postavily domy, obě otěhotněly. Sofie porodila dceru, kterou měla doslova vymodlenou. S manželem se starali o to drobné miminko s velkou láskou. Probdělé noci ho konejšili na skákacím míči, tatínek se staral úžasně, až chodil unavený do práce i z práce. Sofie se starala o svou postavu, chtěla se dostat rychle do formy a díky dobře zvolené dietě se jí to velmi rychle podařilo. Vypadala lépe než kdy předtím a začala zažívat neochvějné chvíle komplimentů, které dosud neslyšela. Díky sociálním sítím se cítila jak hvězda, byla zahleděná do své krásy natolik, že nevnímala rodinu, nestarala se tolik o úklid, výchovu malé ani o manžela. Hrála online hry na počítači a psala si se spoluhráči až do úplného zblbnutí.
Tak poznala člověka, který jí doslova uhranul. Psala si s ním čím dál častěji, dokud se nepotkali. Cítila se s ním jinak, cítila se neuvěřitelně přitažlivá, sexy, krásná, její růžové brýle byly téměř nerozbitné. Dost rychle se do něho zamilovala, chtěla každou minutu trávit s ním. Jejímu muži to ale neuniklo a tak si s ní o tom promluvil. Řekla mu pravdu, že někoho potkala a že se zamilovala, že je to šílený, ale že na něho nemůže přestat myslet. Přesto jí manžel řekl, že to musí zastavit, mají rodinu, dům, malé dítě, byli přece šťastní. Sofie mu slíbila, že to ukončí. Když to ale udělala, ten člověk jí začal shazovat, byl sprostý. Jí to bylo líto a chtěla si to u něj nějak vyžehlit, tak se mu omluvila, ale nedokázala si s ním nepsat, i když se nevídali. Člověk byl ale neodbytný, doslova z ní vymámil adresu a dojel si za ní, když manžel nebyl doma. Ona hloupá, že jde jen na kafe ho pozvala domů. Její sousedka si toho všimla a kontaktovala manžela, ten volal Sofii a Sofie byla prozrazena. Znovu ukončovala tento vztah, ale marně. Vždy si na ní někde počkal, volal, psal, myslela si, že ji tak moc miluje, že bez ní nemůže žít. Byla z té tíhy lásky téměř ukotvená k jeho manipulaci a od manžela odešla. Sestěhovala se s tímhle bezohledným člověkem, dceru si s manželem střídali a jí z toho bylo velmi úzko. Pořád se chlácholila tou velkou láskou, která jí potkala. Časem zjistili, že ten člověk má dluhy, sází a navíc si dopisuje s další ženou a to ne zrovna kamarádsky. Vystřízlivěla z tohoto bludu a vrátila se zpět domů k manželovi. Ten byl trpělivý, snažil se vše ustát a být tu pro ni, hlavně ať se už vzpamatuje, modlila se celá rodina. Nějaký čas byl klid a Sofie se pomalu zotavovala z šoku, který rodina utrpěla. Jenže po několika měsících začalo vše nanovo. Ozval se, že nemá co jíst, že bez ní nemůže spát, že jí chce líbat a pomilovat a tulit se k ní celé noci. Bušilo jí srdce jako o život, chudák, říkala si. Zase slepě viděla jen jeho. Jezdila za ním, nakupovala mu jídlo, lhala manželovi, nejedla, jen žila pro ty chvíle s ním. Manžel to věděl, promluvil si s ní a ona mu řekla, že to takhle nezvládá, že musí být s tím, kdo ji potřebuje víc, evidentně jen v jejích očích. Zase hloupě zazdila dceru i manžela, zase myslela jen na sebe, na své city, na svůj sexuální apetit, na jeho rty, tělo, úsměv. Přestěhovali se zase do jiného bytu, řešili jeho dluhy, zorganizovala mu platby, splátky, on jí obdivoval, jak to umí vše hezky vymyslet a pár měsíců spolu takto žili se střídavou péčí dcerky. S manželem se po roce rozvedli.
Ji milovala, pokaždé když s ní byla sama, snažila se jí dát co nejvíc času, lásky, zpívala si s ní, malovala, hrála si s panenkama, zároveň jí bodalo u srdce, co jí to udělala, kazí jí dětství už tak brzy, kvůli cizímu vetřelci do jejich rodiny. Při každé hádce kvůli sázení, dluhům se člověk stával agresivnější. Už se s ním tolik nemazlila, byla schopná ho vyhodit na ulici klidně v noci do jeho auta. Uvědomovala si, jak ohrožuje sebe, dceru, okolní rodinu. Začala být vůči němu postupně s každou hádkou nenávistná a nenáviděla i sebe, že tohle své rodině provedla.
Situace se opakovala téměř 5×, zase se usmířili, zase se k sobě vrátili, pak prohrál velkou část peněz, vyhazov, stěhování. Připadala si jak v začarovaném kruhu. Jeho slova, manipulativní řeči, rty, ruce, tělo, přitom býval tak hrubý a neuctivý. Stala se z ní troska. Přišlo období covid. Nemohly chodit ven, nejezdili do práce. Ležela na posteli a říkala si, co dál, co s ním, co se sebou. Co to je tohle? Tohle je láska? Takhle to má vypadat? I on už řekl: Takhle se láska nechová. Měl pravdu. Ležela apaticky na posteli a on z nudy jí vzal nohy a otáčel s ní na posteli a ona jen koukala zkrz něho a uvědomila si, že ho už nechce. Už nebude řešit jeho dluhy, jeho lži, jeho takzvanou lásku schovanou za manipulací, sexem a výhrůžkami. Sedla si a klidně mu řekla, že se chce vrátit domů, za svým mužem, za svou dcerou, že je už konec. Tři roky tahanic sem a tam, stěhování a návratů, už toho bylo dost. Jdi. Odjel na tři dny pryč, pak se vrátil pro věci, nezapomněl jí říct, že potkal novou a, že to s ní bylo daleko lepší. Ubližoval záměrně, chtěl vědět, jak se zachová, jak zareaguje, chtěl vidět její bolest a její prosení o odpuštění. Nedostal nic z toho. Byla klidná a pevná. Už se nevracej, pomyslela si. Nasměrovala se na jediný cíl. Zpátky domů, až se dám do pořádku, vrátím se domů. Byl pryč. Sofie začala zdravě žít, jíst, běhat. Zhubla nabraná kila, zkrásněla, četla psychologické knihy, naučila se žít sama, starat se o dceru, jak nejlíp uměla. Dostavily se další komplimenty a seznámila se s novým mužem. Po čase u ní přespal, ale člověk měl své instinkty. Zazvonil u dveří časně ráno, když byl u ní nový muž. Dostal se až k bytu, jeho odlákal a jí zbil, jak uměl. Nakonec ji ještě znásilnil a pak uspokojeně odešel. Nový muž se už nevrátil. Musela se z toho oklepat, jela do práce s opuchlými tvářemi, tam řekla, proč jde pozdě. Na otázku, zda zavolala policii, odpověděla, že ne. To měla za všechno, realita ji doběhla. O pár týdnů později ji přivezl kytku s omluvou, řekla mu, že se ještě jednou k ní přiblíží, zavolá na něho policii. Ať už se v životě nevrací a odešla. To bylo naposledy, co ho uviděla. Žila dál život v bytě, kde se to stalo, znovu se sbírala se svou psychikou, až se v ní znovu rozzářil manželův cit. Chodil ji navštěvovat i dcerka u toho bývala. Dokonce spolu jeli na dovolenou a vše se zdálo, že dopadne dobře, že jde vše správným směrem. V hloubi duše věděla, že sám musel poznat za tu dobu hodně žen, stejně jako ona mužů, kteří se jí dvořili, ale věděla, že chce jeho, svého manžela, který tu pořád je a nikdy nepřestane být otcem jejich dcery. Na dovolené se spolu pomilovali, vypadalo to tak slibně, začala se cítit, že je vše v pořádku. Nedopatřením ale v jeho mobilu našla zprávu od jiné ženy, která ho oslovila jako Ty můj kluku…Dál nečetla, lekla se a obavy a pochybnosti zahalily zbytek dovolené do vínového oparu, ze kterého se jí špatně vycházelo. Nikdy mu neřekla, že to ví. Ovšem jejich vztah náhle ochladl a jen pozorovala jak pobaveně odpovídá na zprávy v telefonu. Už není můj..zničila jsem ten cit v něm tím vším, co jsem nám provedla s člověkem, který mě nakonec málem přizabil. Dovolená utekla, vrátili se každý do svého domova a z tohoto pocitu se dosud nevzpamatovala. Ačkoliv několikrát napsala dopis, že by chtěla vše vrátit zpět nebo napravit, on už byl přesvědčený o tom, že takhle je to nejlepší. Že je tak už zvyklý a malá si na střídavou péči také zvykla. Naučili se žít odděleně se společnou láskou k dceři, ale ani v jednom z nich nezůstalo srdce celé. Oba tam mají šrám, díru, bolest, neopravenou ránu, zlom.
Nejde o to, co kdo říká, jde o to, co kdo dělá. Druhé šance, třetí šance, čtvrté šance, kolik šancí můžeme dát, než nás to zlomí vejpůl…
