Článek
Když se mluvilo o nedávné studentské demonstraci proti Motoristům, v médiích se opakovalo, že jde o hlas studentů nebo dokonce akademické obce. Jenže právě tady je potřeba se na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku: o jaké studenty vlastně šlo a koho tato akce skutečně zastupovala?
Demonstraci organizovala iniciativa Univerzita za klima. To je studentské hnutí, které vzniklo před pár lety a dlouhodobě se věnuje klimatickým a společenským tématům. A tato platforma je personálně i ideově propojena s dnes již dobře známými iniciativami typu Fridays for Future a dalšími progresivně orientovanými klimatickými organizacemi, které dlouhodobě usilují o prosazování svých témat formou veřejného tlaku. Nejde o žádný oficiální orgán univerzit ani o zástupce „všech“ studentů. Je to ideologicky vyhraněná skupina lidí, kteří se rozhodli být aktivní a jít demonstrovat. Dost to tak vysvětluje pozadí protestů.
Když se podíváme, kdo se demonstrace účastnil, je obraz poměrně jasný. Vidět byli hlavně studenti humanitních a společenských oborů, lidé z filozofických, sociálních, kulturních a uměleckých fakult, případně z oborů zaměřených na životní prostředí. To přesně odpovídá tomu, odkud Univerzita za klima dlouhodobě čerpaá své členy i témata.
Stejně důležité ale je, kdo tam vidět nebyl. Na demonstraci se prakticky neobjevili studenti technických oborů, strojní inženýři, elektrotechnici, informatici, lidé z IT, z aplikované matematiky nebo fyziky. Neobjevily se odborné školy ani učiliště. To neznamená, že by žádný technik neměl názor nebo že by se jednotlivec nemohl zapojit. Znamená to ale, že jako skupina tam tyto obory prostě nebyly.
A to není náhoda. Tenhle obraz se opakuje už dlouho. Politické protesty, morální výzvy a společenské apelování přichází hlavně z prostředí, kde se společnost především hodnotí, popisuje a komentuje. Technické obory naopak většinou řeší něco jiného – jak věci fungují, jak se staví, vyrábí, propojují a udržují v chodu. Jejich svět je víc o řešeních než o transparentech.
Humanitní obory mají své místo. Pomáhají přemýšlet o hodnotách, směřování společnosti a vztazích mezi lidmi. Problém ale nastává ve chvíli, kdy jejich hlas začne výrazně převažovat nad hlasem těch, kteří nesou odpovědnost za praktické fungování státu. V situaci, kdy Česku chybí technici, řemeslníci, odborní pracovníci a kdy se dlouhodobě nedaří naplnit učiliště a odborné školy, je tahle disproporce čím dál viditelnější.Není to chyba studentů. Je to výsledek toho, jak máme nastavený vzdělávací systém. Ten dnes produkuje velké množství absolventů oborů, které jsou silné v kritice a komentování reality, ale slabší v její tvorbě. Zároveň dlouhodobě zanedbává technické a odborné vzdělávání, na kterém přitom stojí ekonomika, průmysl i budoucí konkurenceschopnost země.
Pokud tedy přemýšlíme o reformě školského systému, nabízí se zcela racionální otázka, jestli opravdu potřebujeme tak široké spektrum humanitních oborů v dnešním rozsahu. Jednou z možných cest je jejich redukce na rozumné minimum a přesměrování části studentů na učiliště nebo odborné střední školy. Spolu s cílenou podporou technických oborů na vysokých školách by takový krok mohl zvýšit konkurenceschopnost České republiky v globálním ringu, kde už dávno nerozhodují slogany, ale schopnost vyrábět, vyvíjet a obstát.
Nejde o útok na humanitní vzdělání ani o pohrdání studenty těchto oborů. Jde o debatu o prioritách. O tom, jestli chceme společnost, která hlavně mluví o problémech, nebo společnost, která je dokáže řešit.
