Článek
Teherán hoří a naše benzínky už si brousí kalkulačky, jako kdyby nám ta ropa tekla přímo z kohoutku za domem. V jakékoliv válce na druhém konci světa totiž u nás okamžitě vzplane jiný požár, cenovky. A ne za rok, až dojdou zásoby. Ne. Hned. Co kdyby náhodou.
Válka na Ukrajině nám zdražila všechno od špendlíku po chleba. Válka v Íránu nám teď zase okoření tankování, pokud tedy vůbec bude co tankovat , protože část národa už plní barely, sudy a možná i vany. Co kdyby totiž přišlo desetileté zatmění ropy.
Upřímně se už těším, až někde v jiné díře světa zase něco bouchne a my to opět dokážeme vztáhnout na sebe. V Německu vybijí slepice a my kupujeme vejce za patnáct korun kus. V Polsku bude slintavka a hovězí si dáme dvakrát do roka, protože na víc prostě nebude.
Jsme národ, na kterém se krásně bohatne. Stačí trochu paniky, pár titulních stránek a cenovky vystřelí ke stropu rychleji než rakety.
Korporace bych klidně na chvíli zavřela, ať si dají pauzu od dojení lidí. Vrátila bych malé obchody s českými potravinami a normálními obchodníky, kteří ještě vědí, co znamená mít svědomí.
Soukromé benzinky? Ty bych zrušila rovnou. Protože nastavovat ceny podle sluneční erupce, bouřky v pralese a nervozity na burze není podnikání. To je jen velmi sofistikované zlodějství.
A když už jsme u toho ,možná bych konečně zavedla skutečná ekologická pravidla. Protože to, co dnes létá a hoří nad našimi hlavami, je proti papírovým brčkům a přidělaným víčkům na petkách opravdu jen malý vtip.
Teherán hoří. Letadla dál vozí dovolenkáře sem a tam. A my si můžeme s klidným svědomím usrkávat limonádu bez plastového brčka.
Tak hlavně že jsme zachránili planetu.
