Článek
Opravdu dává smysl, abychom po padesátce pracovali stejně tvrdě jako ve třiceti? Abychom tlačili své tělo až do sedmdesáti let, když už teď cítíme únavu, bolest zad, kloubů nebo ztrátu energie?
Realita je taková, že po osmihodinové práci už často nemáme sílu ani na to nejzákladnější jako uvařit si doma jídlo, jít se projít, nebo se vědomě postarat o své tělo. A do toho přichází další životní etapa, začínáme se starat o své rodiče. Dáváme energii všem kolem a na sebe už nezbývá skoro nic.
A pak se divíme, že jsme unavení, podráždění, nemocní a z rakoviny se stala epidemie.
Upřímně? Podle mě je tenhle systém nesmyslný a dlouhodobě neudržitelný.
Co když je to celé nastavené špatně?
Co když právě po padesátce přichází období, kdy bychom měli zpomalit a začít konečně vědomě o sebe pečovat. Nejsme stroje, jsme lidé s tělem, které věkem ztrácí sílu, energii a odolnost.
Představ si, že by existovala centra, kam by lidé po padesátce pravidelně chodili v pracovní době, kdy mají ještě energii. Místa, kde by se učili, jak rozhýbat tělo bez bolesti, jak dýchat, jak jíst, jak znovu cítit sílu ve svých svalech i klid v hlavě. Místa, kde by péče o zdraví nebyla luxus, ale přirozená součást každého dne.
Pokud po nás někdo chce, abychom byli aktivní do 70 let, pak by nám měl dát i podmínky, jak to zvládnout zdravě. Nejen přežívat, ale skutečně žít.
A nastavit systém tak, aby péče o zdraví byla samozřejmostí a součástí pracovního systému, ne až poslední možností, když už tělo volá o pomoc.
