Článek
Tenhle příběh bude vždycky mojí součástí
Absolvovala jsem stacionář a pořádně na sobě zapracovala. Neznamená to ale, že mám všechno uzavřené, vyřešené a krásně srovnané do jedné kapitoly svého života, ke které se už nikdy nemusím vracet. Moje hlava se k ní vrací poměrně často. A vede se mnou zvláštní rozhovory.
Jedna část mě mi stále vyčítá, že jsem selhala. Že jsem nezvládla tlak. Že jsem se nechala semlít okolnostmi. Že jsem nedokázala fungovat tak, jak jsem fungovala předtím. Někdy se sama sebe ptám, proč jsem prostě nebyla silnější. Proč jsem nezabrzdila dřív. Proč jsem si neřekla o pomoc dřív. Proč jsem dovolila, aby mě všechno dohnalo až tak daleko.
Posunula jsem se a pořádně
A pak je tu druhá část mě. Ta se snaží být spravedlivější. Připomíná mi, co všechno se za ten rok změnilo. Že jsem se neposunula jen osobně, ale také profesně. Že právě zkušenost s relapsem mě nakonec přivedla na místo, o kterém bych dřív možná ani neuvažovala. Dnes můžu působit jako peer lektorka v denním stacionáři na psychiatrické klinice. Můžu před lidmi mluvit o věcech, které jsem sama prožila. Ne z pozice někoho, kdo všechno ví a má univerzální návod na život, ale jako člověk, který ví, jaké to je, když se život najednou stane něčím, co člověk přestává zvládat.
A právě v tom je možná ten největší paradox celého posledního roku. Něco, co jsem sama vnímala jako své obrovské selhání, se nakonec stalo také součástí cesty, která mě někam posunula. Neříkám tím, že jsem za svůj relaps vděčná. Psychická krize není dar, za který bychom měli děkovat. Sebevražedné myšlenky nejsou životní lekce, které člověk nutně potřebuje absolvovat, aby se stal lepším člověkem. A rozhodně nechci z období, kdy jsem byla na úplném dně, dělat nějaký romantický příběh o tom, že všechno špatné se jednou promění v něco dobrého.
Jen dnes už vím, že ani velmi těžké období nemusí být poslední kapitolou našeho života. To, že člověk v určité chvíli nevidí žádnou budoucnost, ještě neznamená, že žádná neexistuje. Jen ji v té chvíli prostě nedokáže vidět.
Tenhle měsíc je pro mě hodně citlivý
Září je měsíc, kdy se více mluví o prevenci sebevražd a o závažnosti tohoto tématu. A podle mě je důležité, aby se o něm nemluvilo jen jednou za rok prostřednictvím barevných stužek, sloganů a příspěvků na sociálních sítích. Sebevražedná krize se netýká jen anonymních lidí z článků a statistik. Mohou ji prožívat lidé, které potkáváme každý den. Kolegové. Přátelé. Členové rodiny. Lidé, kteří se možná ještě včera smáli, chodili do práce a navenek působili úplně v pořádku.
Možná právě proto bychom měli být opatrnější v tom, jak o podobných věcech mluvíme. Věty typu „musíš být silný“, „život je přece krásný“ nebo „vždyť máš všechno, co potřebuješ“ nemusí člověku v krizi vůbec pomoci. Naopak mohou vytvořit další tlak. Někdy je mnohem důležitější prostě zůstat. Poslouchat. Nehodnotit. Nesnažit se okamžitě všechno opravit.
Jsem hraničářka, a přesto to nevidím černobíle
Já sama dnes pořád někdy vedu se svou hlavou ty zvláštní rozhovory. Pořád existuje část mě, která se dívá zpátky a vidí především selhání. Ale už se jí dokážu alespoň občas postavit. Dokážu jí připomenout, že za poslední rok se nestalo jen to špatné. Že jsem nezůstala stát na místě. Že jsem se učila znovu fungovat, znovu důvěřovat sama sobě a znovu hledat, co vlastně chci se svým životem dělat.
Možná jsem nezačala znovu poprvé. Možná ani podruhé nebo potřetí. Ale začínat znovu není důkazem toho, že jsme selhali. Někdy je to naopak důkaz, že jsme to ještě nevzdali.
A když se dnes ohlédnu téměř o rok zpátky, nevidím už jen člověka, který se dostal na úplné dno. Vidím také člověka, který od té chvíle ušel kus cesty. Ne dokonale. Ne bez dalších pádů. Ne tak rychle, jak by si možná přál.
Ale ušel. A možná je to odpověď, kterou bych si měla dát pokaždé, když na mě moje vlastní hlava začne znovu řvát, jak moc jsem tehdy selhala.
Ne. Jen jsem byla člověk, který už dál nemohl. A postupně se učil, jak zase může.
