Článek
Když člověk prochází Hradcem Králové, míjí stovky domů. Některé jsou jen adresou, jiné v sobě mají příběhy lidí, kteří v nich kdysi žili. Právě ty připomínají Kameny zmizelých. Nově jich v ulicích města přibylo dalších šestnáct. Mosazné dlaždice jsou vsazené přímo do chodníků před domy, odkud byli jejich obyvatelé během druhé světové války násilně odvlečeni. Nejde jen o jména a data. Každý kámen připomíná konkrétního člověka a jeho život, který přerušila nacistická perzekuce.
Z jednoho domu odvedli tři lidi
V Pospíšilově ulici, u domu číslo 395, dnes stojí kameny za Oskara Eisnera, jeho manželku Hermínu a její sestru Kamilu Mandelíkovou. Všichni tři byli v roce 1942 deportováni do Terezína. O rok později následoval transport do Osvětimi, kde byli zavražděni. Podobný osud potkal také Annu Frischmannovou a její dcery Kamilu a Ruth. Jejich domovem byl dům v Šafaříkově ulici. Ženy nejprve skončily v Terezíně a následně v Osvětimi, odkud byly nuceně nasazeny na práci v Německu. Ruth se konce války nedočkala. V roce 1945 podlehla vážným zraněním, která utrpěla při náletu. Její matka a sestra přežily a po osvobození se vrátily zpět do Hradce.
V Šafaříkově ulici přibyl také kámen za Bedřicha Bluma. Do Terezína byl deportován až v roce 1945 a osvobození se dožil. Po válce se vrátil do Hradce Králové, kde znovu začal pracovat. Ne všechny příběhy ale měly šťastnější konec. V Nerudově ulici připomíná kámen Gertrudu Matesovou, která byla deportována do Terezína a později do Osvětimi, kde byla zavražděna.
V Hradci zůstaly jejich domovy, oni už ne
Další kameny jsou ve Vrchlického ulici, v Lipkách a v ulici S. K. Neumanna. Připomínají například rodinu Lea Münzera, jejíž život skončil v Osvětimi, nebo Vilemínu Pacovskou a Hermínu Riglovou. Silný je také příběh rodiny Goldschmiedových. Pavel, Marta a jejich dcera Hana žili v domě v ulici S. K. Neumanna. Rodiče byli zavražděni v Osvětimi.
Hana měla větší štěstí. Podařilo se jí uprchnout společně se spoluvězeňkyní a téměř měsíc se ukrývaly, než se dozvěděly o konci války. Osvobození se dočkaly ve Stutthofu. Dnes jejich jména připomíná malý kámen v chodníku. A právě v tom spočívá význam Kamenů zmizelých. Neříkají jen, kolik lidí zemřelo. Vrací je zpátky na místa, kde jejich život skutečně začal být obyčejným životem. Na adresy, kde bydleli, kde měli sousedy, kde se ráno probouzeli a večer usínali.
Z Hradce odjelo do Terezína 1200 lidí
Osudy šestnácti lidí, které připomínají nové kameny, jsou součástí mnohem většího příběhu. V prosinci 1942 bylo z Hradce Králové dvěma transporty odvezeno do Terezína celkem 1200 lidí. Mnozí z nich později pokračovali do vyhlazovacích táborů. Osvobození se dočkalo pouze 99 z nich.
Ještě před odjezdem byli lidé několik dní shromážděni v budově bývalé obchodní akademie na Labském náměstí, dnešním Náměstí Svobody. Budova nebyla vytápěná, lidé spali na slamnících na zemi a neměli se kde umýt. Před odchodem museli odevzdat potravinové lístky, cennosti, klíče od bytů, osobní doklady i formuláře k transportu. Poté byli odvedeni na nádraží. „Jen pár dní před transportem byli židovští obyvatelé shromážděni v budově bývalé obchodní akademie,“ popisuje ředitel Muzea východních Čech Petr Grulich.
Kameny zmizelých mají připomínat právě to, že za historickými čísly nejsou anonymní oběti. Jsou za nimi lidé se jmény, rodinami a adresami. V Hradci Králové jich během posledních tří let přibylo už 36.
Až příště půjdete některou z hradeckých ulic a uvidíte v chodníku malou mosaznou dlaždici, možná bude stát za to se na chvíli zastavit. Přečíst si jméno a uvědomit si, že člověk, jehož jméno je před vámi, tudy kdysi chodil také.
Zdroj: Tiskové oddělení MMHK
