Článek
Žijeme ve společnosti, která miluje výkon. Obdivujeme lidi, kteří toho hodně zvládají, mají nabitý diář, budují kariéru, sportují, cestují, vzdělávají se a ještě u toho vypadají perfektně. Produktivita se stala téměř synonymem úspěchu. Jenže někde mezi všemi těmi úkoly a očekáváními jsme možná zapomněli na jednu důležitou věc: naši lidskou hodnotu netvoří pracovní výkon.
Když se z výkonu stane měřítko vlastní hodnoty
Sama jsem člověk, který je výrazně výkonnostně nastavený. Mám ráda, když věci fungují, když se posouvám, něco tvořím, neustále se snažím vzdělávat a vidím za sebou konkrétní výsledky. Odškrtnutý úkol na mém TO DO listu mi dokáže udělat upřímnou radost. Ale občas se stávalo (a někdy ještě stává), že to pak už nebylo o radosti a dobrém pocitu, nýbrž o tlaku, který jsem si vytvářela.
Aprávě tady může být někdy háček. Když se totiž naše spokojenost se sebou začne odvíjet od toho, kolik toho zvládneme, snadno se dostaneme do nekonečného kolotoče. Jeden úkol splníme, objeví se další tři. Jeden cíl dosáhneme, vzápětí si nastavíme nový. A místo radosti z toho, co jsme dokázali, přichází nespokojenost s tím, co jsme ještě nestihli.
Dříve jsem měla tendenci hodnotit každý den podle toho, kolik procent plánovaných úkolů se mi podařilo splnit. Jenže takové každodenní vyúčtování vlastní výkonnosti mi nepřinášelo větší motivaci. Naopak. Vytvářela jsem si tím stres, další očekávání a další důvod k nespokojenosti.
Postupně jsem se proto naučila jednu důležitou věc: TO DO listy jsou skvělý pomocník, ale nejsou smlouva, kterou musím za každou cenu dodržet. Úkoly můžu přesouvat podle důležitosti, některé odložit na další den a jiné třeba úplně vypustit. A nemusím si to vyčítat.
Protože život se neřídí seznamem úkolů. A já nejsem horší člověk jen proto, že jsem dnes nestihla všechno, co jsem si naplánovala. Často si musím připomínat, že i čas na odpočinek musí být nedílnou součástí mých dní. Je to totiž jediná cesta, která mi funguje. Když neodpočívám a soustředím se jen na výkon, dřív nebo později mě to dožene a následně na několik dní zcela vypne.
A co když dnes nezvládneš vůbec nic?
Pro někoho může být produktivita otázkou organizace času. Pro jiného každodenní boj s vlastními možnostmi. Jsou lidé, kteří nemohou pracovat kvůli zdravotnímu stavu. Jiní pečují o své blízké, procházejí náročným životním obdobím nebo se jednoduše snaží zvládnout den, který je pro ně mnohem těžší, než si okolí dokáže představit.
A přesto se často setkáváme s představou, že člověk musí být nějakým způsobem užitečný, aby měl ve společnosti své místo. Že práce, výsledky a viditelné úspěchy jsou tím, co dává našemu životu hodnotu.
Ale co lidé, kteří kvůli špatnému zdravotnímu stavu pracovat opravdu nemohou? Co ti, kteří dnes nemají sílu vstát z postele, vyřídit telefonát nebo uvařit oběd? Jsou snad méně hodnotní než ti, kteří zvládli celý pracovní seznam?
Samozřejmě že nejsou. Několikrát za posledních 6 let jsem byla právě tímhle člověkem. Deprese mě vyřadila natolik, že jsem nemohla vstát z postele. Kolikrát jsem neměla sílu se ani najíst. Ten stav nebyl trvalý.
Tak dlouho jsem ale popírala své limity, měla potřebu zvládat víc, než mi dovolovalo moje duševní i fyzické zdraví, až to prostě jednou nešlo. Musela jsem se proto zastavit, odpočinout si a pak se zase pomalu, ale jistým krokem, vracet do aktivního života. Dlouho jsem měla pocit, že musím fungovat znovu jako před propuknutím nemoci.
Teprve když jsem pochopila, že je potřeba něco změnit, získala jsem stabilitu. Přijala jsem fakt, že nemohu pracovat 40 hodin týdně a mít k tomu ještě brigádu. Neznamená to ale ani to, že bych nemohla pracovat vůbec. A tak jsem hledala způsoby, jak pracovat, abych se nezahlcovala a byla schopná dlouhodobě fungovat a mít ze sebe dobrý pocit.
Aktuálně mám pracovní zátěž nastavenou právě tak, abych se nedostávala na hranici svých sil. Mám malý úvazek jako peer lektorka ve Škole zotavení východ, v menším rozsahu pracuju jako novinářka, příležitostně spolupracuju s krajským úřadem a jako dobrovolník pracuju na psychiatrické klinice.
Letos jsem navíc studovala online marketing a v září úspěšně složila státní závěrečnou zkoušku. Zjistila jsem, že jsem schopná se učit, připravovat se na zkoušky a zvládat i náročnější studijní povinnosti. A protože mi to dodalo novou sebedůvěru, chci se vrátit na univerzitu a dokončit si magisterské studium.
Tentokrát už se do toho ale nechci pouštět bezhlavě a teď hned. Po státnicích si dopřávám pauzu a k dalšímu studiu se chci vrátit až příští rok. Bylo to náročné období a vím, že pokud chci dlouhodobě fungovat způsobem, který mi vyhovuje, musím si své cíle plánovat realisticky. Tak, abych se jimi nezahltila a měla dostatek prostoru nejen na jejich plnění, ale také na odpočinek.
Nepracuju 40 hodin týdně, přesto pracuju. Dělám to, co mi dává smysl, co mě baví, naplňuje a dává mi pocit, že jsem plnohodnotnou součástí společnosti. Ale když přijde deprese nebo se ozve roztroušená skleróza, moji hodnotu to nesnižuje. Dnes už totiž vím, že díky práci na sobě mám nástroje, které mi pomáhají postupně se vracet zpátky do života. A nedílnou součástí toho procesu je i přijetí, že si moje tělo i hlava potřebují pár dní odpočinout. Nic neřešit.
Nemusíme si zasloužit respekt tím, že budeme neustále podávat výkon. Nemusíme dokazovat svou užitečnost, abychom měli právo na důstojný život. A nemusíme se cítit provinile pokaždé, když potřebujeme zpomalit.
Odpočinek není odměna za výkon
Možná bychom se měli všichninaučit vnímat odpočinek jinak. Ne jako něco, co si můžeme dopřát až poté, co splníme všechny povinnosti, ale jako přirozenou součást života. A neplatí to jen pro lidi, kteří se potýkají se zdravotními problémy. Každý z nás potřebuje čas pro sebe. Čas na odpočinek. Ne až tehdy, kdy si ho zaslouží. Ale vždy, když to potřebuje. V tom nejlepším případě bychom si měli umět najít aspoň chvilku pro sebe každý den.
Nemusíme být neustále k dispozici. Nemusíme každý volný okamžik využít smysluplně. Nemusíme se vzdělávat, zlepšovat, uklízet, pracovat ani na sobě neustále něco měnit.
Někdy můžeme prostě jen být. Číst si knihu, dívat se z okna, poslouchat hudbu nebo nedělat vůbec nic. A nemusíme k tomu připojovat žádné vysvětlení.
Protože naše hodnota neklesá s počtem věcí, které jsme dnes zvládli. Nejsme méně důležití, když odpočíváme. Nejsme méně schopní, když potřebujeme pomoc. A nejsme méně hodnotní, když náš život zrovna nevypadá jako inspirativní příspěvek na sociálních sítích.
Nemusíš dnes nic velkého dokázat. Nemusíš být užitečná, výkonná ani dokonalá. Pořád máš svou hodnotu. A ta se nedá odškrtnout na žádném TO DO listu.
A tak se tě chci zeptat: Dokážeš si dovolit odpočívat, aniž bys měl/a pocit, že sis to nejprve musel/a zasloužit?
