Psychologem na internetu? Sebejistota není odborná kvalifikace

Někdy člověk napíše osobní text, aby popsal vlastní zkušenost. Ne proto, aby předložil odbornou studii, stanovil univerzální pravidla lidského chování nebo přesvědčoval ostatní, že právě jeho pohled na svět je ten jediný správný. Prostě chce sdílet něco, co prožil, co mu to dalo a co mu to naopak komplikovalo.

A pak se objeví někdo, kdo mu vysvětlí, co jeho vlastní slova ve skutečnosti znamenají. Jaké má motivace. Co si nalhává. Jaký je jeho vztah k sobě samému. Někdy dokonce i to, proč o své zkušenosti vůbec píše.

Najednou už se nediskutuje o textu. Diskutuje se o osobnosti jeho autora. Člověk, který původně přišel se svou zkušeností, se ocitá v situaci, kdy má obhajovat vlastní nitro před někým, kdo ho zná jen z několika odstavců a komentářů.

V takové chvíli si kladu otázku: Kdy jsme začali považovat vlastní interpretaci druhého člověka za spolehlivější než to, co nám o sobě skutečně sděluje?

Psychologie nám nabízí řadu pojmů, které pomáhají popisovat lidské prožívání a chování. Empatie, emoční nákaza, obranné mechanismy, osobnostní rysy nebo hranice ve vztazích. Každý z nich má svůj význam. A každý může být užitečný, pokud s ním zacházíme správně.

Problém nastává, když se odborně znějící terminologie začne používat jako univerzální klíč k vysvětlení člověka, kterého ve skutečnosti neznáme.

Představme si například někoho, kdo popíše, že dlouhodobě upřednostňoval potřeby druhých před vlastními. Dokázal být ostatním oporou i ve chvílích, kdy sám potřeboval odpočinek, podporu nebo prostor. Co z toho můžeme vyvodit?

Možná měl potíže s nastavováním hranic. Možná se naučil, že potřeby druhých mají přednost. Možná v konkrétních situacích jednal z empatie, pocitu odpovědnosti nebo z obavy, že někoho zklame. Bez dalších informací ale nemůžeme vědět, která interpretace je nejpřesnější.

A už vůbec nemůžeme automaticky uzavřít, že přebíral emoce druhých a prožíval je jako vlastní.

Empatie a emoční nákaza spolu mohou souviset, nejsou však totožné. To, že člověk vnímá smutek druhého a snaží se mu pomoci, samo o sobě nedokazuje, že jeho emoce přebírá. Stejně tak ochota pomáhat na úkor vlastního pohodlí nevysvětluje automaticky, proč se tak chová.

Právě zde je důležité rozlišovat mezi tím, co člověk skutečně napsal, a tím, co si z jeho slov vyvozujeme.

Interpretace není sama o sobě špatná. Bez ní bychom se v mezilidské komunikaci neobešli. Měli bychom ale umět připustit, že naše vysvětlení může být neúplné, zkreslené nebo jednoduše nesprávné.

Z několika vět lze formulovat hypotézu. Nelze z nich automaticky vyčíst celou osobnost, skryté motivy ani skutečný vztah člověka k sobě samému.

A už vůbec neplatí, že čím sebejistěji někdo svůj závěr předloží, tím pravdivější musí být.

Na internetu může o psychologii, vztazích a duševním zdraví psát široké spektrum lidí. Odborníci, studenti, lidé s osobní zkušeností i ti, kteří se o téma dlouhodobě zajímají. A je dobře, že o těchto věcech můžeme veřejně diskutovat.

Ne každý hodnotný pohled totiž musí pocházet od člověka s odborným titulem. Osobní zkušenost může být cenným zdrojem poznání. Kvalitní literatura může rozšířit obzory a dlouhodobý zájem o lidskou psychiku může člověku pomoci lépe porozumět sobě i druhým.

Jenže je rozdíl mezi tím, když někdo sdílí svůj pohled, a tím, když vystupuje, jako by měl spolehlivý přístup k vnitřnímu světu druhého člověka.

Znalost odborných pojmů není totéž co odborné vzdělání. A sebejistá formulace není důkazem správnosti.

V českém prostředí existují právní požadavky na kvalifikaci pro konkrétní odborné činnosti. Zákon č. 96/2004 Sb. upravuje mimo jiné odbornou způsobilost psychologa ve zdravotnictví a podmínky specializované způsobilosti klinického psychologa. Také poskytování psychologického poradenství a diagnostiky jako podnikatelské činnosti podléhá kvalifikačním požadavkům podle živnostenských předpisů.

To ale neznamená, že každý, kdo veřejně píše o psychologii nebo diskutuje o lidském chování, musí být psycholog. Je potřeba rozlišovat mezi publikováním vlastních názorů, sdílením osobní zkušenosti a poskytováním odborných služeb.

Právě proto bychom měli věnovat pozornost tomu, co nám kdo předkládá a na čem své závěry staví. Má autor odpovídající vzdělání? Odkazuje na kvalitní zdroje? Rozlišuje mezi tím, co ví, a tím, co pouze předpokládá? Připouští, že se může mýlit?

To jsou podle mě mnohem podstatnější otázky než počet vydaných knih, velikost komunity na sociálních sítích nebo přesvědčivost, s jakou někdo prezentuje své názory.

Ani kniha, ani počet sledujících samy o sobě nedokládají odbornou způsobilost. A stejně tak platí, že člověk bez formální kvalifikace může přijít s velmi podnětnou myšlenkou. Rozhodující je, co tvrdí, jak své závěry zdůvodňuje a zda respektuje hranice toho, co může skutečně vědět.

Osobně věnuji pozornost také tomu, zda někdo nabízí prostor k diskusi, nebo zda své interpretace předkládá jako hotovou pravdu o druhém člověku.

Protože když mi někdo bez dostatečných podkladů vysvětluje, jaká jsem, co si údajně nalhávám a proč ve skutečnosti jednám tak, jak jednám, nepřesvědčuje mě tím o své odbornosti. Přesvědčuje mě pouze o tom, jak jistý si je vlastním úsudkem.

A to jsou dvě různé věci.

Ani odpovídající vzdělání samozřejmě nezaručuje neomylnost. Odborník se může mýlit a titul sám o sobě nezaručuje kvalitu každého jeho úsudku.

Odborný přístup by ale měl zahrnovat schopnost rozlišovat mezi doložitelným poznatkem, pravděpodobným vysvětlením a pouhou domněnkou. Měl by počítat s tím, že ne všechny informace jsou dostupné a že lidské chování bývá složitější, než se na první pohled zdá.

Americká psychologická asociace ve svém etickém kodexu zdůrazňuje význam odborné kompetence a odpovědnosti při psychologickém hodnocení. Jde o americký profesní kodex, nikoli o český právní předpis. Přesto připomíná princip, který považuji za důležitý i v běžné veřejné diskusi: závažnost tvrzení by měla odpovídat kvalitě podkladů, o které se opírá.

Pokud někdo na základě jednoho článku kategoricky prohlásí, že jeho autor není autentický, nemá kontakt s vlastním prožíváním nebo svou diagnózu používá jako omluvenku, je zcela legitimní ptát se, z čeho takový závěr vyvozuje.

Ne proto, že by osobní text nemohl být kritizován. Ale proto, že kritika textu a soud o celé osobnosti jsou dvě rozdílné věci.

Můžeme říct, že nám něčí vyjádření připadá rozporné, nepřesné nebo jednostranné. Můžeme argumentovat, upozorňovat na chyby a předkládat jiný pohled. To všechno patří do veřejné diskuse.

Něco jiného je tvrdit, že víme, proč druhý člověk jedná tak, jak jedná, co si ve skutečnosti myslí a jaké má skryté motivy. K takovým závěrům potřebujeme mnohem víc než několik vět na obrazovce.

A někdy je nejpoctivější odpovědí jednoduše přiznat: Nevím. Z toho, co mám k dispozici, to nemohu spolehlivě posoudit.

Taková věta může znít méně přesvědčivě než sebejistý psychologický rozbor. Ve skutečnosti ale může prozrazovat mnohem větší míru odpovědnosti.

Existuje ještě jeden komunikační vzorec, který považuji za obzvlášť problematický.

Představme si, že někdo vysloví soud o vaší osobnosti. Vy se proti němu ohradíte. On vaši námitku označí za obrannou reakci. Když své stanovisko vysvětlíte, vyloží si to jako nedostatek sebereflexe. A pokud vás takový přístup rozčílí, vaše emoce se stanou dalším argumentem, proč měl pravdu.

V takové situaci se z debaty může stát uzavřený kruh. Každá vaše reakce je vykládána tak, aby původní tvrzení zůstalo nedotčené.

To samozřejmě neznamená, že každý, kdo se brání kritice, má automaticky pravdu. Ani že každá nepříjemná zpětná vazba představuje manipulaci. Někdy nám druzí skutečně nastaví zrcadlo a my jejich sdělení nechceme přijmout.

Rozhodující je něco jiného: Připouští druhý člověk vůbec možnost, že se ve svém úsudku o vás může mýlit?

Pokud ne, přestává být diskuse skutečnou výměnou argumentů. Jeden člověk si přisvojuje právo určovat nejen to, co říkáte, ale také to, co vaše slova údajně znamenají a co se za nimi skrývá.

A bránit se takovému výkladu je obtížné, protože každá námitka může být znovu použita jako údajné potvrzení původního soudu.

Nemusíme druhému připisovat úmysl manipulovat. Nemůžeme spolehlivě vědět, zda jedná záměrně, nebo svému výkladu skutečně věří. Můžeme ale pojmenovat, jak taková komunikace funguje a proč z ní mizí prostor pro skutečný nesouhlas.

Pokud je totiž každý argument proti určitému tvrzení automaticky interpretován jako důkaz, že toto tvrzení platí, pak už nejde o závěr, který by bylo možné rozumně zpochybnit. Jde o výklad, který se sám předem chrání před jakoukoli námitkou.

A to není známka neomylnosti. Je to důvod k otázce, zda vůbec ještě diskutujeme o faktech.

Když někdo veřejně píše o svém životě, vystavuje se reakcím. To je součást veřejného prostoru. Čtenář může nesouhlasit, ptát se, diskutovat i upozornit na nepřesnosti.

Sdílení osobní zkušenosti však neznamená, že autor odevzdává ostatním právo rozhodovat o tom, kdo ve skutečnosti je.

Píšu-li o svém životě s hraniční poruchou osobnosti, neznamená to, že svou diagnózu používám jako omluvenku. Neznamená to ani, že ji romantizuji nebo že se za ni schovávám. Mohu ji přijmout jako součást své životní reality, snažit se jí porozumět a pracovat na věcech, které mi komplikují život. O což se také snažím.

Proč o tom píšu? Protože osobní zkušenost může někdy otevřít téma, ve kterém se jiný člověk pozná, nebo mu nabídnout pohled, který dosud neměl. Jako peer lektorka jsem se opakovaně setkala s tím, že někomu můj příběh pomohl vidět vlastní situaci z jiné perspektivy nebo ho povzbudil, aby začal hledat svou cestu k zotavení.

Nepíšu proto, že bych měla odpověď na všechno. Píšu proto, že věřím, že sdílení zkušeností může mít smysl.

Stejně tak mohu popisovat, jak jsem v minulosti upřednostňovala potřeby druhých před vlastními, aniž bych tvrdila, že jsem přebírala jejich emoce. Mohu mluvit o empatii a hranicích, aniž bych svou zkušenost vydávala za univerzální psychologické pravidlo.

Osobní zkušenost není totéž co odborné vzdělání. Ani člověk, který otevřeně mluví o vlastním prožívání, nemusí správně rozumět všem jeho příčinám. To ale neznamená, že někdo jiný může jeho příběh bez dostatečných podkladů přepsat podle vlastní teorie.

Můžeme se ptát, zda člověk něco nepřehlíží. Můžeme s ním nesouhlasit a nabídnout mu jiný pohled. Neměli bychom ale zaměňovat vlastní domněnky za ověřená fakta o jeho nitru.

A také bychom neměli zapomínat, že člověk může svou zkušenost popisovat pravdivě, i když ji nedokáže vysvětlit do posledního detailu. Nemusí mít odborný termín pro každý pocit ani hotovou teorii pro každé své rozhodnutí.

Někdy prostě říká, jak něco prožíval. A i to má svou hodnotu.

Nemyslím si, že bychom měli přestat analyzovat texty, diskutovat o psychologii nebo upozorňovat na problematické chování. Právě naopak. Potřebujeme kvalitní diskusi, kritické myšlení a ochotu zpochybňovat nejen názory druhých, ale také ty vlastní.

Co ale potřebujeme méně, je přesvědčení, že jsme po přečtení několika odstavců prohlédli druhého člověka až na dřeň.

Odbornost se nepozná jen podle terminologie. Pozná se také podle schopnosti pracovat s nejistotou, rozlišovat mezi faktem a interpretací a nepředstírat, že máme k dispozici informace, které ve skutečnosti nemáme.

A respekt? Ten přece neznamená, že musíme se vším souhlasit. Znamená mimo jiné, že druhému ponecháme právo být složitější, než jak ho dokážeme popsat ve svém komentáři.

Možná bychom si proto před každým sebejistým psychologickým soudem měli položit jednoduchou otázku: Opravdu vím, co se v tom člověku odehrává, nebo jsem si pouze vytvořil příběh, kterému sám věřím?

Protože někdy není největším projevem porozumění schopnost druhého člověka dokonale vysvětlit.

Někdy je jím ochota připustit, že ho vlastně neznáme. A že příběh, který jsme si o něm vytvořili, může vypovídat více o našich předpokladech než o něm samotném.

Zdroje:

Kromě vlastní zkušenosti a úvah :-)