Článek
Kolikrát už jsme si řekli, že až se změníme, bude nám lépe? Až budeme sebevědomější. Až přestaneme tolik pochybovat. Až se zbavíme svých obav, strachů, nedostatků a všech těch věcí, které na sobě nemáme rádi. Až budeme konečně dost dobří.
Jenže co když právě v tomhle nekonečném čekání na lepší verzi sebe sama přicházíme o to nejdůležitější? O možnost mít se rádi už teď. Ne až zítra. Ne až něco dokážeme. Ne až budeme splňovat vlastní představy o tom, jací bychom měli být. Ale právě teď. Prostě jen proto, že jsme.
Protože nejsme projekty, které je potřeba neustále opravovat. Jsme lidé. Se svými příběhy, bolestmi, radostmi, chybami i sny. A naše hodnota přece nemůže záviset na tom, kolik toho ještě musíme změnit.
Když se přijetí musí zasloužit
Jako dítě jsem chtěla obejmout svého biologického otce. Chtěla jsem obyčejnou blízkost, pocit, že jsem milovaná a že jsem pro něj důležitá. Místo toho mě často odbyl otázkou, jak mi to jde ve škole, nebo narážkami na to, že jsem tlustá. Ačkoliv tehdy jsem tlustá rozhodně nebyla.
Možná to tenkrát vypadalo jako maličkosti. Jenže dětská duše si někdy odnese mnohem víc, než si dospělí dokážou představit.
Ano, i díky tomu se ze mě stal bojovník. Díky moc. Naučila jsem se odvádět dobrou práci. Snažit se. Být výkonná. Jenže zároveň jsem se naučila, že ani to ve skutečnosti nestačí. Že vždycky můžu být ještě lepší. A tak jsem se svou vlastní prací nikdy nebyla úplně spokojená.
Když jsem letos v září udělala státnici, nedokázala jsem z toho mít ani radost. Vlastně jsem to přijala jako fakt, že to teda mám, ale že jsem to mohla zvládnout výrazně líp. Až o několik dnů později jsem si dokázala připustit, že jsem dobrá, protože jsem to zvládla navzdory pracovnímu vytížení, a můj výkon nebyl vůbec špatný.
Taky jsem se naučila nenávidět svoje tělo. Nejsem přece dost dobrá, protože nejsem tak hubená jako sourozenci. Nejsem dost dobrá, protože mnohem raději čtu než běhám. Moje nadání nebo talenty neznamenají vůbec nic, protože nejsem hubená.
Dlouho jsem nevěděla, jak spolu tyhle věci souvisejí. Jak se odmítání, které jsem zažívala, může promítnout do toho, jak vnímám samu sebe. Jak se z touhy po přijetí může stát nekonečná snaha být někým, koho by ostatní konečně měli rádi.
Dnes už to díky terapii dokážu pojmenovat. A právě v tom je pro mě naděje. Ne v tom, že bych mohla změnit minulost, ale v tom, že už nemusím žít podle pravidel, která jsem si z ní odnesla.
Nemusíš být dokonalá, abys byla dost
Žijeme ve světě, který nás neustále vybízí ke zlepšování. Buď silnější. Pracuj na sobě. Posouvej své hranice. Staň se nejlepší verzí sebe sama.
A tak se snažíme. Někdy tak moc, až zapomeneme, že jsme také lidé, kteří potřebují odpočinek, pochopení a obyčejnou laskavost.
Kolikrát jsme sami sobě řekli něco, co bychom člověku, kterého máme rádi, nikdy neřekli? Že jsme neschopní. Slabí. Že jsme zase něco pokazili. Že bychom měli být dál, zvládat víc, cítit méně.
A přitom bychom možná právě v těch nejtěžších chvílích potřebovali slyšet: „To je v pořádku. Nemusíš všechno zvládnout. Jsem tady s tebou.“ Jenže kdo nám to řekne, když se sami sobě stáváme tím nejpřísnějším soudcem? Možná je čas začít.
Sebeláska totiž není o tom, že se nám na sobě bude všechno líbit. Že budeme vždycky spokojení se svým životem, svými rozhodnutími nebo tím, jací jsme, jak vypadáme.
Je o tom, že se k sobě dokážeme chovat s respektem i ve chvíli, kdy se nám nedaří. Že se nemusíme trestat za každý neúspěch. Že si dovolíme být unavení, smutní, nejistí. A že můžeme toužit po změně, aniž bychom nenáviděli člověka, kterým jsme právě teď. Přijmout sebe sama přece neznamená rezignovat. Znamená to přestat bojovat sami proti sobě.
Učím se být na své straně
Nechci tvrdit, že už se mám vždycky ráda. Že jsem překonala všechny pochybnosti nebo že se na sebe dokážu každý den dívat s pochopením. Ne. I já se to stále učím.
Učím se chovat k sobě s láskou bez ohledu na to, jak vypadá moje tělo. (Což je asi ten největší oříšek, protože už nějakou dobu nevypadá vůbec tak, jak bych si přála.) Bez ohledu na to, jestli jsem právě produktivní, jestli všechno zvládám nebo jestli jsem zrovna svou nejlepší verzí.
Víte co? Nikdo z nás není stoprocentní. Nikdo nemá každý den sílu, odvahu a odpovědi na všechny otázky. A nikdo by neměl mít pocit, že si musí lásku zasloužit tím, že bude dokonalý. Navíc dokonalý podle cizích měřítek. Vždyť co je dokonalost? Kdo to určuje? A komu potřebujeme dokázat, že jsme aspoň dost?
Někdy se na cestě k sobě ztratíme. Někdy máme pocit, že jsme udělali pět kroků vpřed a pak zase dalších deset zpátky. No, a někdy se nám prostě nechce. Nemáme sílu, chuť ani odvahu znovu něco měnit. I to je ale život.
Ne každý den musí být velkolepým důkazem našeho pokroku. Ne každá zkušenost musí mít nějaké hluboké ponaučení. Ne každá bolest nás musí posílit. Životy lidí, ani těch nejneobyčejnějších, nejsou dramatický seriál nebo film s patetickým happyendem. Někdy stačí, že jsme tady. Že se nadechneme. Že si dovolíme být takoví, jací právě jsme.
A jestli dnes nedokážete říct – stejně jako já-, že se máte rádi, zkuste si alespoň přestat ubližovat vlastními slovy. Vyhněte se verbálnímu sebepoškozování. Zkuste se na chvíli přestat hodnotit. Zkuste se k sobě chovat jako k člověku, na kterém vám záleží.
Možná to nebude velká změna. Možná si jí nikdo kolem vás ani nevšimne. Ale právě tak někdy začínají ty nejdůležitější věci. Nemusíte se stát někým jiným, abyste měli právo být na své straně.
Už teď jsi člověk, který si zaslouží laskavost. I tu vlastní. A tak se tě chci zeptat:
Kdyby ses dnes mohl/a k sobě zachovat o trochu laskavěji, co bys udělal/a jinak?
