Článek
Za poslední dobu jsem se setkala s několika lidmi, kteří mluvili o své citlivosti jako o něčem negativním. Jako by to snižovalo jejich hodnotu - ať už jako člověka nebo v jejich rolích. Moje okamžitá reakce byla reflexe toho, jak o sobě mluví.
Snažila jsem se vysvětlit, že citlivost není na škodu. Že s sebou naopak nese vlastnosti, které jsou krásné, přínosné nebo i žádoucí. Ta debata byla krásná a já měla dobrý pocit, že jsem někomu pomohla vidět se z jiné perspektivy. Ale dělám to u sebe?
Jsem hraničářka a občas mě děsí citlivost
Po pár dnech mi dochází, že sama u sebe dělám totéž. Svou citlivost často vnímám jako nedostatek. Něco, co mi komplikuje život a mnohdy i vztahy. Což je nesmírně zvláštní, protože když o sobě řeknu: „Jsem hraničářka,“ vůbec to nevnímám negativně. Naopak!
Fakt, že mám hraniční poruchu osobnosti, že jsem hraničářka je něco, s čím jsem vlastně v míru. Samozřejmě…jsou dny, kdy si říkám, jak ráda bych byla zdravá. Ale po většinu času svoje hraničářství beru jako superschopnost (jak to nazývá moje kamarádka).
Být hraničářkou je dar
Domnívám se, že díky své poruše, dokážu velmi rychle vycítit atmosféru, když někam vstoupím. Dovedu cítit ty drobné nuance v náladě jiných lidí. Odjakživa jsem byla a zůstávám empatická. Což pro mě bylo před odhalením diagnózy dost zničující. Dnes už vím, že mohu být empatická, ale neznamená to, že si musím nechat líbit cokoliv bez ohledu na to, jak se v tom cítím - zkrátka ani moje empatie nesmí stírat mé vlastní hranice.
„Hraniční porucha osobnosti mi dala i řadu pozitivních věcí, dovedností i vlastností.“
Myslím, že hraniční porucha osobnosti (alespoň z části) stojí za mou kreativitou. Díky ní taky nevím, co je to nuda - mám velmi bohatý svůj vnitřní svět. Svůj podíl má jistě i na tom, jak moc jsem loajální, věrná a jak hluboce dokážu milovat.
To moje hranička mi pomohla přežít tu řadu nešťastných událostí v mém životě (i když si za to pak občas vybírala svou daň). Naučila mě rychle se přizpůsobovat zásadním změnám, i když je nesnáším. Dala mi řadu dalších pozitivních věcí, dovedností i vlastností.
Být hraničářkou je prokletí
Pochopitelně s sebou nese taky hromadu těžkostí - od potřeby ubližovat si nebo myšlenek na nežití coby první možnosti řešení jakékoliv situace, která mě zasáhne. Změny nálad jsou vyčerpávající víc, než si kdokoliv dokáže představit.
A tak, jak intenzivně dokážu prožívat lásku nebo radost, tak stejně tak intenzivně mě může bolet i zdánlivě nevinná věta. Navíc často ani já sama nevím proč. Jakmile přijde propad nálady nebo začínající deprese, bolí to fyzicky.
Někdy i to, že dokážu ráno vstát z postele, jít do práce, fungovat jako partnerka, dcera nebo kamarádka je až nepopsatelně vyčerpávající. Když k tomu připočítám příznaky eresky - kdy už bezmála rok žiju s každodenní neuroplastickou bolestí, kterou nejde zastavit,- je to občas vážně k nežití.
Chci vidět život ve všech barvách
Ale já to takhle nechci. Nechci sedět a vypočítávat, co všechno špatného mě potkalo a jak těžký mám život. Nechci se litovat. Jsem hraničářka. Leckdo by kvůli tomu ode mě očekával černobílé vidění světa. No, občas ho takové opravdu mám. Jenže já už nehodlám žít a chovat se podle toho, jak to ode mě někdo očekává. Chci si žít po svém.
A proto se snažím vidět tu paletu ve všech barvách. Někdy to není lehké. Občas právě tu citlivost vnímám i já jako svou slabinu. Tím spíš je důležité se čas od času zastavit, zamyslet a uvědomit si, že se přijímám se vším, co ke mně patří, nebo se o to alespoň snažím. Protože právě to ze mě dělá člověka, jakým jsem a jakým chci být.
Pokud se někdo z vašich blízkých potýká s hraniční poruchou osobnosti, nebo i ty sám/sama, tak ji zkus vidět z té perspektivy, která ti umožní vidět i její pozitivní dopady na tvůj život. Přijmi sám/sama sebe, přijmi svou citlivost jako dar.
