Článek
NADĚJE
Vznikl jsem na základě inspirace od MICHALA.
Vyprávěl mi sůj úchvatný příběh a tak tady ti ho předávám
Bylo krásné jarní dopoledne, sluníčko se již velmi snažilo hřeát a
tak jsem vyrazil s mojí krásnou ženou a dvěmi malými syny ven,
byla to moje úžasná rodinka, cestou jsme plánovali jak oslavíme moje 28 narozeniny,
které se blížily.
A najednou TMA, která byla dlouhá a zmatená. Vlastně si z těch prvních tří měsíců nic nepamatuji,
toto období mi přišlo jako jedno odpoledne a noc, ale pak nastalo probuzení a přišla ta nejhorší zpráva v mém životě.
Ne tady vlastně předbíhám, nejdřív byla suprová zpráva, manželka a kluci jsou v naprostém pořádku,
odnesli to jen nějakými zlomeninami a pohmožděninami, opilý řidič, který od nehody ujel, už je nalezen a potrestán.
Tam vše dobré končí, mám natřikrát přeraženou páteř a hlavně přerušenou míchu.
ZŮSTALY MI V POHODĚ JEN OČI A MOZEK.
Přišlo dlouhé období nicoty, nechtěl jsem nikoho u sebe a chtěl zemřít.
Co by taky taková mladá krásná holka, máma dvou krásných kluků dělala s takovým kriplem,
co vlastně ani nemůže mluvit, jen koukat.
Měl jse obrovský vztek na ni, protože za mnou chodila kažičký den a kolikrát a to dost často i s klukama a
povídala mi co je nového, co ten den dělali, jak se vede klukům, kluci mi kreslily a ukazovali obrázky,
měl jsem jich vedle sebe hromadu, ale sám si je nemohl prohlédnout.
nemohl jsem dělat vůbec nic, když přišli, nešlo na ně zařvat VYPADNĚTE!!
Už vás nechci, chci umřít a mít klid!!!
A najednou zčista jasna jeden den ráno jsem se v myšlenkách temných jak nejhlubší noc, přistihl,
že očima sjíždím co chvíli hodiny a došli mi, že se na ně těším.
Semínko bylo zaseto, chodily za mnou týdny a měsíce, občas se smáli, občas i plakali, ale byly se mou!!!
Ta krásná holka se mě nechtěla vzdát, bylo jí jedno jaký jsem, kluci ti mne tak brali jako by to bylo normální, mít takovýho tátu!!!
Já věděl, že to normální není!!
Dřív jsme spolu běhali za míčem a teď jim ani nemůžu říct, jak je mám rád!!!
A já jim to chtěl říct!!
Začal jsem to zkoušet a jednou za mne vypadl zvuk a to byla naděje.
Pak začala teprve jízda!
Myšlenky na smrt byly tytam a JÁ chtěl žít!!
Ano denně se mnou rehabilitovali, vzorně se o mne starali, ale já neměl zájem,
vždy jsem zavřel oči a dělal, že spím, bylo to jedno, stejně jsem ani nepoznal, že mne otočili.
Otevřel jsem oči a snažil se pochopit co chtějí, byli úžasní, došlo jim, že už jsem zpátky a
tak budu konečně spolupracovat a tak to pak šlo rychle,
no rychle ne podle vás, jen podle mne.
Přislo první slůvko, první spolknuté sousto, najednou jsem měl k dispozici super věc,
řeč, mohl jsem si říct co chci, i když zpočátku mi dlouho málokdo rozuměl,
ale moje žena a děti ano, to bylo důležité.
Nastaly léta dřiny odříkání, rehabilitační centra a ústavy, dokonce jsem zkusil i
pokusnou metodu, u mne nebylo co zkazit, jen to mohlo přinést výsledky.
No a tohle všechno opravdu zabralo.
Nebudu tady lhát, byla to cesta těžká, přetěžká, ale dnes mohu sám
chodit, hýbat se, dokonce si i kopnout do míče.
A ano budu potřebovat celoživotní rahabilitace, velkou pomoc lékařů,
i pomoc rodiny, ale už jsem zpátky doma a mohu se dokonce postarat
o kluky, v autě s ručním řízením je odvezu kamkoliv je potřeba.
Sice neběhám, tak abych si se synky mohl zahrát normální fotbal,
ale ta naše čutaná je pro mne super, užijem si u toho i spoustu legrace.
