Článek
Před tisíci lety Japonci věřili na bohy kami, kteří nežijí v chrámech, ale venku v zahradách před chrámy. Žijí v korunách cypřišů a v posvátných pramenech které chrámy obklopují.
Šintoistické svatyně jsou proto velmi jednoduché. Všechen náboženský život se odehrává v zahradách. Výhled z terasy chrámu do okolní přírody je ohromující.
V té době vznikly brány torii označující hlavní vstup do chrámu. Jsou postavené ze čtyř kusů dřeva. Brána zve ptáky-ty kdo žijí nejblíže k bohu, aby se posadili na příčné trámy a až znovu vzlétnou, aby donesli modlitby prosebníků k nebi. Zahrady si zakládali členové vládnoucích rodů a prostory zahrad byly mnohem větší než dnes.
V 6. století se z Číny začal rozvíjet buddhismus. Japonci do té doby neměli svoje vlastní písmo a přejali to čínské. Buddhismus se od japonské kultury výrazně lišil. Díky své filozofii a náboženským textům si získal příznivce u královského dvora. Výrazně rozšířil vědění a gramotnost, která se postupně rozšířila i k chudým, dosud negramotným vrstvám obyvatel.
Nové teorie se ovšem už nezabývali jen krásou přírody. Rozvojem vědění začaly vznikat velkolepé stavby pro věřící a v nich obrovské sochy. S tím souvisel rozvoj technologií k výrobě různých nástrojů potřebných k realizaci gigantických staveb. Začala se formovat místa pro bohoslužby.
Velké stavby ovšem zabíraly dost místa, a tak se rozvíjela teorie úsporného životního prostoru a zahrady se postupně začaly zmenšovat.
Pozornost se soustředila na jedno významné místo podporující duchovní koncentraci. Tak vznikl šetrně uhrabaný písek, kapradina nebo azalka na skále a kolem pečlivě udržovaný mech. Tyto malé prvky představovaly abstraktní symbol a jsou nejvýznamnějším prvkem japonských zahrad. Tvarovaný kámen umožňuje bohům vstoupit do domu. Esteticky pěstované borovice přináší bezpečí.
Zenové chrámy, sousedící se zahradami, byly centrem vzdělání, kaligrafie a čajového obřadu. Vlastnili je členové elity společnosti. Dnes jsou zpřístupněny veřejnosti.
Krásy zahrady si užijete po celý rok a za každého počasí. V dubnu rozzáří zahrady růžové květy sakur. V květnu a v červnu prostor zalijí všechny odstíny zelené barvy a k tomu se přidá tmavě růžová barva azalek nebo modrá barva kosatců na březích potůčků a jezírek. V létě pokryje vodní plochy růžová barva leknínů. Podzimní slunce rozsvítí barvy listí od žluté přes oranžovou a temně červenou až k hnědé. V zimě vyniknou tvarované kmeny stromů v kontrastu s bílým sněhem. Některé rostliny musí být zabaleny do slámy, aby se uchránily chladu. Ale i to je provedeno s pečlivostí tak, aby se nenarušila krása zahrady. Ani déšť kdykoliv během roku kráse zahrady nevadí. Lesknoucí se mokré listy rostlin a lesk kamenů a cestiček dodává pocit spočinutí a klidu.
Ale to zdaleka není všechno. V jezírku plavou barevní koi kapři a na hladině se odráží budovy, malé ostrůvky s jedním stromem i okolní příroda. Kameny jsou pečlivě vybrány podle tvaru rostlin a stromů v okolí. Mezi obrovskými kmeny sekvojí jsou umístěny obrovské kameny a potom už jen mech. I mech je pečlivě pěstován a trvá dlouhé roky, než je celý prostor pod stromy pokryt mechovým kobercem.
V zahradách jsou i další zdobící prvky: klikaté cestičky, malé můstky přes potůčky a kamenné lucerny. Roste tu mnoho rostlin, které tolik neznáme.
Nejvíc mě ale zaujal jeden živý zdobící prvek u potůčku - víc než 15 cm dlouhá, veliká živá žába. Jestli skočí!
Přesné historické údaje jsou čerpány z knihy Kyoto city of zen autorky Judith Clancy, kterou jsem si v Kjótu koupila.
