Článek
Ráno sedím v tramvaji cestou do kanceláře a koukám z okna, ale vlastně nic nevnímám. V hlavě mi jede jen kalkulačka. Kolik směn v obchodě musím v tomhle měsíci vzít, abych po zaplacení nájmu, energií a pár základních nákupů nemusela sahat na rezervu, která už stejně skoro neexistuje. Druhý rok mám plný úvazek v kanceláři a k tomu skoro poloviční úvazek v obchodě, večery a víkendy. Představa, že bych se stěhovala zpátky k rodičům, mě dusí. Do dluhů nechci. Tak si pokaždé řeknu, že prostě musím vydržet a nějak to dát.
Když každodenní režim začne překračovat vlastní síly
V kanceláři sedím za počítačem a oči mi kloužou po tabulkách. Všechno znám, dělám tu už dost dlouho, ale poslední měsíce dělám chyby, za které bych se dřív styděla. Čísla nesedí, e-maily posílám špatným lidem a musím to po sobě opravovat. Šéf si mě jednou bere stranou a v podstatě mi sdělí, že kdo chce, ten to zvládne, že všichni teď makají víc a že bych měla přidat. Neřeknu mu, že večer jdu ještě na kasu a že o víkendu budu v obchodě, protože se stydím, že si nedokážu vystačit s jednou prací. Tak jen kývnu, zůstanu o hodinu dýl a vím, že o to míň času mi zbyde na cestu, jídlo a všechno ostatní.
Po práci letím na tramvaj, vytahuju z tašky studenou večeři v krabičce a cpu se někde mezi zastávkami. V obchodě se převlékám na záchodě do firemního trička a snažím se nastavit hlavu na jiný režim. Vedoucí mi mezi řečí oznámí, že jedna kolegyně onemocněla a že se na mě spoléhá o víkendu, protože na koho jiného. V hlavě mi na vteřinu blikne, že už fakt nemám z čeho brát, ale v další vteřině vidím částku za nájem a představu, že bych ji nezaplatila. Tak přikývnu. Domů se vracím po desáté večer, v bytě je ticho, partner už spí. Sprchuju se potichu, snažím se nedělat hluk a mám pocit, že můj den je jen série přesunů z jednoho místa na druhé.
Když tlak pronikne domů a začne se hroutit zdraví
V sobotu ráno bychom dřív měli dlouhou snídani, teď místo toho balím tašku do práce. Partner to tentokrát neudrží a vybuchne, že se skoro nevidíme, že jsem pořád unavená a nepříjemná. Mluví o tom, že takhle si společný život nepředstavoval. Mně vyletí pojistky a začnu mu vracet, že jestli mu to tak vadí, můžeme byt klidně pustit a rozdělit se, že já to za něj platit nebudu. Vím, že je to přehnané, ale v tu chvíli mě ovládne vztek a bezmoc. Uvnitř mě to ale strašně mrzí, protože vím, že se fakt snažím udržet nám nějakou úroveň. Odcházím z bytu se staženým žaludkem a cestou do práce přemýšlím, jestli tenhle režim vůbec k něčemu je, když kvůli němu přicházím o normální život.
O pár dní později jedu večer z druhé směny zase tramvají a najednou mi začne hrozně bušit srdce. Zatmí se mi před očima a musím si dřepnout, pak si prostě sednu na zem, protože mám pocit, že omdlím. Někdo mě zvedne, posadí na sedačku, někdo mi podá vodu. Všechno je trochu rozmazané, jen si pamatuju studený pot a strach. Nakonec skončím u doktora, který mi klidně, ale dost přímo vysvětlí, že takhle dlouho fungovat nepůjde a že si tělo řeklo dost ještě relativně mírným způsobem. Dostanu neschopenku a doporučení zpomalit. Místo úlevy cítím paniku, jak zaplatím účty, když nebudu chodit ani do jedné práce. Ležím doma v posteli, koukám do stropu a poprvé mě napadne, že ta moje hrdá „česká výdrž“ možná není statečnost, ale spíš pomalá cesta na internu.
Rozhodnutí vystoupit z kolotoče a co přijde potom
Když se vrátím z neschopenky, jdu nejdřív za vedoucím v obchodě a snažím se domluvit méně směn nebo aspoň trochu vyšší hodinovku, když už tam trávím skoro všechny večery. On mi v podstatě sdělí, že za tyhle podmínky je fronta lidí, že jestli se mi to nelíbí, můžu skončit, a že se určitě někdo najde. Sedím pak v šatně, koukám do zdi a dochází mi, že podobně se mnou jednají v obou pracích. Že to celé drží hlavně na tom, že mám strach říct ne a přijít o peníze. Klepou se mi ruce, ale nakonec si otevřu mail a napíšu výpověď. Odevzdám ji a v hlavě zároveň počítám každou korunu, která mi teď bude chybět.
Poslední směnu odcházím z obchodu s pocitem úlevy i hrůzy zároveň. Večer sedím s kamarádkou u vína a vyprávím jí, co se stalo, od tramvaje až po výpověď. Zjišťuju, že podobné příběhy má kolem sebe víc lidí, jen o tom moc nemluvíme, protože máme pocit, že bychom si jen stěžovali. Peníze mi pořád nevycházejí, vracím se k tomu, že v obchodě přemýšlím, co si můžu dovolit dát do košíku a co ne. Ale aspoň se ráno nebudím s jistotou, že se ten den zase úplně odrovnám. Pomalu si připouštím, že makat do bezvědomí není automaticky ctnost a že tahle naše vytrvalost bez pořádné odměny možná není chyba v nás, ale v tom, jak je to celé nastavené. A že malé rozhodnutí z toho kolotoče aspoň trochu vystoupit může být první věc, kterou pro sebe doopravdy udělám.
