Článek
Na hory jsme dorazili v pátek odpoledne, po práci, trochu vyřízení, ale spokojení, že konečně nejsme v kanceláři a tramvaji. Cesta byla v pohodě, jen poslední úsek už vedl po úzké silnici lesem, kde nebylo skoro nic. Chata byla v reálu o něco starší než na fotkách, nábytek vrzal a dveře šly otevřít jen na druhý pokus, ale neřešila jsem to, brala jsem to jako součást „autentického“ ubytování. Vybalili jsme si, dali si čaj z hrnku, který měl trochu odloupnutou glazuru, a u stolu jsme rozkládali mapu a řešili, kam půjdeme druhý den. Jak se setmělo, začala jsem si víc všímat, jak je kolem úplné ticho, jen občas projelo v dálce auto. Za okny byla jen tma a stromy, žádné sousední chaty, žádná světla. V jednu chvíli mi proběhlo hlavou, že jestli se tady něco stane, tak o nás nikdo neví, ale hned jsem to zahnala s tím, že jsem unavená a moc přemýšlím.
Když se ticho kolem začne zdát až příliš hlasité
V noci jsem spala špatně. Budily mě zvuky z topení, jak se asi ohřívaly trubky, a občasné prasknutí dřeva. Několikrát jsem měla pocit, jako by někdo prošel po chodbě před pokojem, takový ten rytmus kroků, a pak nic. Věděla jsem, že jsme tam sami, ale stejně mi srdce pokaždé na chvíli zrychlilo. Převalovala jsem se, přítel vedle mě dýchal klidně a když jsem mu něco naznačila, tak jen v polospánku zamumlal, že to budou staré trubky, dřevo a vítr, a otočil se na druhý bok. Ležela jsem potmě, koukala do stropu a tiše se sama sobě smála, že se bojím jak na školním výletě. Zároveň mě ale uklidňovalo, že on je úplně v pohodě, a říkala jsem si, že kdyby se dělo něco fakt divného, asi by to vnímal taky.
Ráno jsme vstávali s tím, že půjdeme na delší túru. Oblékala jsem se a nemohla najít jednu ponožku. Prohrabala jsem batoh, tašku, podívala se pod polštář. Nakonec jsem začala šoupat s postelí, jestli nezapadla za ni. Jak jsem ji odtáhla, uviděla jsem pod ní složený papírek, trochu zaprášený, takže určitě neležel na čisté podlaze od včerejška. Zvedla jsem ho ze země, rozložila a přečetla rukou napsaný vzkaz: „Jestli to čteš, nejsi tu první.“ Normálně mi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech, ani jsem nevěděla proč, byl to jen kus papíru, ale působilo to strašně nepatřičně. Chvíli jsem tam stála s tím lístkem v ruce a snažila se vymyslet, co to má znamenat, a pak jsem šla za přítelem a ukázala mu to. On to nejdřív bral jako nějaký vtípek, skoro se tomu smál a říkal, že to tam někdo nechal pro pobavení dalších hostů.
Jeden papírek a najednou je všechno jinak
Chvilku jsme to spolu probírali. On říkal, že to asi měl někdo jako takovou domácí únikovku nebo hru, třeba pro kamarády, a prostě se to zapomnělo uklidit. Já jsem se toho vysvětlení snažila chytit, racionálně to dávalo smysl, ale hlava jela dál. Začala jsem si víc všímat věcí, které jsem předtím přešla. Balkonové dveře nešly pořádně zamknout, zámek jakoby nedocvakl. Na hlavních dveřích chyběl bezpečnostní řetízek, ale byla tam jasná díra po šroubcích, jako by ho někdo sundal. Připomněla jsem si ty noční „kroky“ a najednou mi celá ta kombinace – odlehlé místo, divná noc, papírek pod postelí – přišla míň v pohodě. Přítel navrhl, ať to neřeším, že jestli chci, můžeme jít na túru, že se venku vyvětrám a přestanu na to myslet. Říkala jsem si, že má vlastně pravdu, ale ten papírek jsem pořád měla v kapse a občas jsem se ho jen dotkla.
Když se on chystal k odchodu, já si sedla na postel s mobilem a začala googlit název chaty. Hledala jsem recenze nebo nějaké zmínky, cokoli, co by mi dalo pocit, že je to běžné místo, kde bývají lidi a nic se tam neděje. Našla jsem jen pár inzerátů na pronájem, pár fotek zvenku a skoro žádné komentáře. Spíš mě to neuklidnilo, protože v dnešní době je zvláštní, když o ubytování skoro nikdo nic nenapíše. Chvíli jsem váhala, jestli to nepustit z hlavy, ale nakonec jsem si z mailu našla číslo na majitelku a zavolala jí. Vysvětlila jsem jí, že jsme našli pod postelí nějaký lístek a že mi to přijde divné v kombinaci s tím, že tu nejde pořádně zamknout. Ona se zasmála, řekla něco ve smyslu, že si hosti občas dělají vtípky, a že jestli nám to vadí, máme to prostě vyhodit. Její reakce byla spíš otrávená, jako by ji moje otázky obtěžovaly nebo jsem z ní dělala problém, který tam podle ní není.
Kdy už nejde „neřešit“ a je čas odjet
Když jsem hovor ukončila, cítila jsem se paradoxně ještě hůř. Čekala jsem možná, že mě nějak uklidní, že řekne něco konkrétního, ale místo toho jsem měla pocit, že jsem hysterická, že to řeším moc. V hlavě jsem už ale byla napůl sbalená a myšlenka, že tam máme strávit ještě dvě noci, mi byla čím dál víc nepříjemná. Přítel se tvářil, že přeháním, že se nic neděje, ale viděl, jak jsem nervózní, jak se nemůžu uvolnit ani při úplně běžných věcech. Po pár minutách debat jsme se shodli, že jestli tam mám být celou dobu ve střehu a mít strach otevřít oči v noci, tak to za ten „odpočinek“ nestojí. Během půl hodiny jsme měli sbaleno, dali jsme věci do auta, klíče jsme podle domluvy nechali na stole v kuchyni a zavřeli za sebou dveře chaty. Když jsme od ní odcházeli, cítila jsem zvláštní úlevu, jako když z člověka spadne těžkost, kterou si ani neuvědomoval, ale zároveň i trochu trapnost, že možná dělám z komára velblouda.
Cesta dolů v autě byla první chvíli tichá. Každý si to asi přebíral po svém. Pak jsme to začali převracet v legraci, házeli jsme nápady, co všechno ten papírek mohl znamenat, a zkoušeli to zlehčit. Doma večer, když jsem seděla na gauči a koukala na film, jsem si na to stejně několikrát vzpomněla. Představovala jsem si, kdo ten lístek mohl napsat, jestli to byl fakt jen blbý vtip, nebo jestli se tam někdo před námi necítil dobře stejně jako já. Racionálně vím, že se nic nestalo a že jsme prostě jen jeli domů o něco dřív. Přesto ve mně ten malý papírek zůstal jako připomínka, jak rychle se může změnit pocit bezpečí na pocit, že jste někde, kde vlastně být nechcete.
