Článek
To ráno mi v práci znovu ruplo v zádech. Ne nějak dramaticky, ale tak, že jsem se na chvíli nemohla narovnat a musela jsem si sednout bokem na židli. Vzpomněla jsem si na doktora, který mi už před měsícem řekl, ať se začnu hýbat, a já to pořád posouvala. Jednou nebyl čas, jindy se mi nechtělo nebo jsem si našla výmluvu, že „od zítřka“. O polední pauze jsem seděla u počítače, záda mě pořád tahala a jen tak ze zvyku jsem otevřela web fitka za rohem. Místo abych ho zase zavřela, jsem se tentokrát přihlásila a rovnou zaplatila permanentku. Během vyplňování údajů mi v hlavě jelo, jak tam budu mezi „fit lidmi“ vypadat. Uklidňovala jsem se tím, že nejdu na módní přehlídku, ale prostě cvičit. Večer doma jsem vytáhla ze šuplíku starší legíny a volnější tričko, chvíli se na sebe dívala v zrcadle, připadala si v tom divně a nepatřičně, ale nakonec jsem si řekla, že hlavní je, aby se v tom dalo hýbat.
První krok přes práh fitka
Do fitka jsem dorazila po práci, po rychlé zastávce doma. U dveří mě přivítala hlasitá hudba a hodně lidí, kteří působili, jako by přesně věděli, co tam dělají. U recepce jsem se snažila tvářit profesionálně, podala kartu, kývla na klasické „poprvé?“ a nechala si ukázat, kde je šatna. Navenek klid, uvnitř jsem po očku sledovala ostatní, jak se pohybují po prostoru, co kde berou, a snažila se zapadnout. V šatně mě praštil do očí obraz dvou mladých holek v podprsenkách a lesklých legínách, jak si u zrcadla fotí selfie a smějí se u toho. Bylo to jejich malé představení, já jsem se jen snažila být co nejmíň vidět. Rychle jsem se převlékla, na sebe se skoro nedívala a v duchu si zopakovala plán: začnu na běžeckém pásu, ten aspoň trochu znám z hotelové posilovny z dovolené.
Na pásu jsem si nastavila úplný základ, spíš rychlou chůzi než běh. První minuty jsem myslela hlavně na to, abych nespadla a nezmáčkla nějaké tlačítko, které jsem neměla. I tak jsem ale cítila malý pocit zadostiučinění, že jsem vůbec dorazila, že jsem nepodlehla tomu vnitřnímu hlasu, který mě celou cestu od zastávky přesvědčoval, ať to otočím. Vedle mě si ty dvě holky ze šatny naprosto samozřejmě nastavovaly sklony, rychlosti, všechno jim šlo automaticky, ani se nemusely dívat. Připadala jsem si vedle nich jako někdo z úplně jiného světa. Dala jsem si sluchátka do uší, ale hudbu nechala skoro potichu, pro jistotu, kdyby na mě někdo mluvil nebo kdybych náhodou dělala něco špatně. Po chvíli se mi dech srovnal, soustředila jsem se na čísla na displeji a v duchu si slíbila, že deset minut prostě zvládnu, ať to stojí, co to stojí.
„Ta stará v legínách“ a okamžik, kdy se mi zastavil dech
Když jsem pás vypnula, byla jsem zpocená, ale tak příjemně. Došla jsem si k fontánce natočit vodu a na chvilku se vydýchat. Ty dvě holky mezitím seskočily z pásu a stály opodál, opřené o zrcadlo. Skláněla jsem se nad lahví a v tu chvíli jsem zaslechla, jak jedna z nich říká: „Viděla jsi ji? Ta stará v legínách?“ Druhá se uchechtla: „To je ona,“ a úplně nenápadně kývla směrem ke mně. V ten okamžik mi došlo, že mluví o mně. Jako by se mi zastavil dech, žaludek mi ztěžknul a zároveň se mi rozbušilo srdce. Měla jsem chuť dělat, že jsem neslyšela, ale uši mi hořely. Hrozně rychle jsem zavřela láhev, dívala se do země a v hlavě řešila jen to, jak se odsud dostanu co nejdřív, aniž bych musela kolem nich znovu projít nebo se na ně byť jen podívat.
V šatně jsem si doslova sedla na lavičku tak, že to skoro zadunělo. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila odemknout skříňku, a klíček mi dvakrát spadl na zem. V hlavě mi dokola jely věty typu „co sis myslela, že jsi?“ a „na tohle už jsi stará“. Najednou jsem se viděla jejich očima a bylo to strašně nepříjemné. Chtělo se mi brečet, ale v rohu šatny ještě někdo byl, tak jsem to zatlačila, protože jsem nechtěla být „ta, co brečí ve fitku“. Sprchu jsem vzala v nejrychlejším možném režimu, spíš jsem se jen opláchla, a chtěla odsud co nejrychleji zmizet. Jak jsem v kabince zavírala šampon, najednou se ve mně zvedl vztek. Došlo mi, že jsem sem přišla proto, abych se cítila líp, ne abych se kvůli dvěma cizím holkám schovávala. Při oblékání jsem si všimla, že mám na mobilu zprávu od kamarádky, ale neodpověděla jsem, jen jsem telefon strčila do kapsy s tím, že jí to asi večer napíšu, až se trochu uklidním.
Jedna věta od trenéra, jedna zpráva od kamarádky
Když jsem procházela kolem recepce, chtěla jsem se už jen ztratit ven. V tu chvíli mě ale zastavil trenér, který zrovna obcházel stroje, a mezi řečí prohodil, že mě viděl na pásu a že na začátek dobrý, ať to nepřepálím. Trochu mě to zaskočilo, protože jsem čekala spíš, že si mě nikdo nevšiml, ale v dobrém slova smyslu. Najednou jsem neměla pocit, že jsem jen „ta stará v legínách“, ale někdo, kdo prostě začíná. Doma večer jsem seděla s hrnkem čaje a konečně napsala kamarádce, co se stalo. Odpověděla mi docela natvrdo, že holky jsou krávy a že jestli někdo vypadá trapně, tak ony, když si musí zvedat ego na cizích. Jak jsem to četla, došlo mi, že pokud teď přestanu chodit do fitka kvůli jedné pitomé větě, tak jim vlastně dám za pravdu. Vzala jsem kalendář a rovnou si zaškrtla příští úterý. Vím, že se mi do těch stejných legín bude oblékat zvláštně, ale taky vím, že tam chci přijít kvůli sobě, ne kvůli nim.
