Článek
Ráno na MDŽ jsme jeli jedním autem, já do práce, Petr na služebku. Sedla jsem si dopředu a na zadním sedadle jsem si všimla kytky v papíru, takové té klasické gerbery, co se dávají ženským v práci. V tu chvíli mi hlavou úplně samozřejmě proběhlo, že je asi pro mě, jen o tom nechce mluvit. Neřešila jsem to nahlas, jen jsem se na tu kytku podívala a měla pocit, že on vidí, jak mi to došlo. Mávnul rukou a něco jako „uvidíš“ naznačil, a tím to v podstatě skončilo. Já si to ale vyložila po svém a celou cestu jsem si v duchu říkala, že je hezké, že si na mě vzpomněl.
V práci se ten pocit ještě posílil. Kolegyním nosili chlapi růže a nějaké bonboniéry, furt se řešilo, kdo co dostal a kdo naopak nic. Já jsem se tvářila, že mi na tom tolik nezáleží, spíš jsem to komentovala s odstupem, ale uvnitř mě hřála představa, že tentokrát Petr nezapomněl. Po těch letech by to pro mě bylo milé překvapení, protože on tyhle svátky většinou spíš přejde nebo odbyde nějakou poznámkou. Každá zpráva na mobilu mě trošku vytrhla, jestli mi nepíše něco hezkého, ale nic nepřicházelo. I tak jsem si říkala, že to možná chce nechat až na večer.
Večerní návrat domů, který změnil celé ladění dne
Večer přišel domů úplně normálně, bez ničeho v ruce, jen tašku z práce a unavený výraz. Čekala jsem, jestli třeba nevytáhne kytku někde z předsíně nebo aspoň neřekne něco ve stylu „něco pro tebe mám“, ale vůbec nic. Jen klasické „čau, jak bylo“ a pak si sednul k televizi, jako každý jiný den. Chvilku jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli se mám vůbec ptát. Bála jsem se, abych nevypadala trapně, že počítám s kytkou, ale zároveň mi to v hlavě hučelo. Nakonec jsem to nevydržela a zkusila to trochu nenápadně: zeptala jsem se ho, kde má tu kytku, co ráno vezl v autě.
Podíval se na mě tak otráveně a úplně suše řekl: „Ale prosimtě, zapomeň na tu kytku, byla pro kolegyni z práce.“ Působilo to, jako by jen vyřizoval nějakou drobnost, něco nepodstatného. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Došlo mi, že všechno to moje celodenní těšení bylo jenom v mojí hlavě. Nešlo mi ani tak o tu kolegyni, spíš mě bodlo, že ho evidentně ani nenapadlo, že bych zrovna já mohla chtít stejnou pozornost. Že jsem pro něj v tomhle ohledu úplně automatická součást domácnosti, na kterou se takhle „neplýtvá“.
Když se z jedné věty stane celovečerní hádka
Začali jsme se o tom dohadovat. Nejdřív potichu, skoro věcně, ale postupně jsme oba zvedali hlas. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že koupí kytku kolegyni, ale domů nepřinese ani jednu obyčejnou růži, a ještě mi to takhle odsekne. On opakoval, že u nich ve firmě to byla povinnost, že to zařídil šéf, že MDŽ vůbec neřeší a že přece vím, že tyhle „komunistické svátky“ nemá rád. Já jsem ale cítila, že vůbec nechápe, že mi nejde o datum v kalendáři, ale o to, jak jsem se v tu chvíli cítila. Přehlížená, druhá v pořadí. A čím víc jsem se to snažila vysvětlit, tím víc jsem měla pocit, že narážím do zdi.
Když viděl, že brečím, stáhnul se a řekl něco ve smyslu, že příště teda koupí kytky celé kanceláři a bude klid. To mě dorazilo. Přestala jsem s ním ten večer mluvit, jen jsem uklízela po večeři a dělala, že tam není, protože jsem měla strach, že kdybych pokračovala, vyjedou ze mě věci, kterých bych pak litovala. V hlavě jsem si přehrávala ráno v autě a připadala si jak puberťačka, co si něco vysnila a teď se vzteká, že to nevyšlo. Zároveň jsem ale nedokázala setřást pocit, že mě opravdu zranilo, s jakou lehkostí to celé smetl ze stolu, jako by mé zklamání bylo přehnané a zbytečné.
Studené ticho a nenápadná změna ve vztahu
Druhý den ráno mezi námi bylo takové to studené ticho. Mluvili jsme jen o praktických věcech – kdo vyzvedne dceru z kroužku, co je potřeba nakoupit, jak máme rozdělený den. Když už odcházel, v předsíni prohodil, že ho mrzí, že jsem se kvůli „jedné kytce“ tak naštvala, ale že byl včera prostě unavený. Odpověděla jsem mu, že nejde o jednu kytku, ale o to, že jsem se cítila míň důležitá než ta kolegyně, a že jestli v tom nevidí rozdíl, tak ať radši příště nekupuje nic nikomu. Nahlas jsme to dál neřešili. V duchu jsem si řekla, že se na podobné dny už radši těšit nebudu a že si radost budu dělat sama. A někde vzadu ve mně zůstal pocit, že se nám tímhle malým „nic“ ve vztahu něco změnilo, i když navenek pokračujeme dál jako dřív.
