Článek
Do tramvaje jsem nastupovala s předstihem, i když to do nové práce nemám nijak daleko. Radši jsem na místě dřív, než abych dobíhala na poslední chvíli, zvlášť první den. Před firmou jsem byla asi deset minut před začátkem, chvíli jsem jen stála před budovou a zhluboka dýchala. Hlavou mi běželo, že tohle je nový začátek a že bych ho neměla hned pokazit. Zároveň jsem cítila, jak se mi trochu potí ruce, jako když člověk neví, do čeho přesně jde. U recepce si mě vyzvedla personalistka, usmála se, odvedla mě do zasedačky a v krátkosti mi vysvětlila, jak to ve firmě zhruba funguje. Všechno jsem odkývala, i když jsem v hlavě sotva stíhala spojovat informace. Když mě pak vedla do open space, uvědomila jsem si, že tohle je úplně jiný svět než ta malá firma, kde jsem seděla roky předtím.
První dojmy, které nejde jen tak setřást
V open space mě čekal šéf. Bylo na něm vidět, že má naspěch, takže představení odbyl dvěma větami. Něco ve stylu, že jsem nová asistentka a že s čímkoli se mám obracet na něj nebo na kolegy. Lidé kolem monitorů na chvíli zvedli hlavy, párkrát zaznělo „ahoj“, pár úsměvů, a zase se dívali do počítačů. Snažila jsem se chytat jména, ale už u třetího jsem věděla, že si je nezapamatuju. Šéf ukázal na prázdný stůl vedle tmavovlasé ženy kolem čtyřicítky a řekl, že to je moje místo. Ta žena si mě přeměřila takovým rychlým pohledem od hlavy k patě a suše řekla „ahoj“. Ten tón byl normální, ale stejně se mi v žaludku něco stáhlo. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí hned od pohledu nesedla, nebo se takhle jen tváří na všechny.
Sedla jsem si, začala jsem si z tašky vybalovat blok, tužku, láhev s vodou, abych se nějak zabydlela. Kolegyně vedle mě se ke mně otočila a začala se vyptávat. Ne nejhorším tónem, ale bylo v tom něco přezíravého, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Odkud jdu, co jsem dělala předtím, kolik mi je. Odpovídala jsem slušně, ale bylo mi nepříjemné, jak rychle jde na tělo, když mě skoro nezná. Vysvětlovala jsem, že jsem předtím dělala v menší firmě, kde jsem měla na starost skoro všechno, od faktur až po komunikaci se zákazníky. Snažila jsem se mluvit tak, aby bylo jasné, že nejsem úplný nováček a že už mám něco za sebou. V hlavě jsem ale měla menší paniku, jestli náhodou nepůsobím nejistěji, než bych chtěla.
Věta, která dokáže znejistit celý den
V tu chvíli se lehce ušklíbla, takovým tím krátkým pousmáním, které moc teplé nebylo, a nahlas se zeptala: „Na takovéhle místo ses dostala jak?“ U toho se významně rozhlédla kolem, jako by čekala reakci od ostatních. Já úplně ztuhla. V tu sekundu jsem měla pocit, že sedím před nějakou komisí a někdo mě testuje, jestli sem opravdu patřím. Hlavou mi blesklo, jestli nevypadám moc mladě, nebo jestli jsem oblečená jinak, než jsou tu zvyklí, nebo jestli prostě nepůsobím dost „profesionálně“. Ze mě vypadlo něco o tom, že jsem prošla výběrovým řízením a třemi koly pohovorů. Slyšela jsem, jak se mi třese hlas, a hrozně jsem si přála, aby to nebylo tolik poznat. V kanceláři na chvilku jakoby utichl ten běžný šum klávesnic a rozhovorů, nevím, jestli to bylo jen v mé hlavě, ale měla jsem pocit, že se na mě dívá víc očí, než bych chtěla.
Za pár minut u našeho stolu znovu stála personalistka, že se mnou potřebuje vyřídit papíry. Byla jsem vlastně ráda, že můžu od toho stolu odejít. V zasedačce, jak zavřela dveře, ze mě úplně samovolně vypadlo, že to bylo docela nepříjemné, co na mě kolegyně hned první minuty vytáhla. Personalistka jen pokrčila rameny a v klidu řekla, že „to je Lenka, ta je prostě rázná, neberte si to osobně“. Nebylo v tom zlomyslnost, spíš takový zvyk. Trochu mě zamrazilo, protože z toho, jak to řekla, jsem měla pocit, že to je tady brané jako něco normálního, co se neřeší. V tu chvíli mi došlo, že jestli mě to má bolet míň, asi si to budu muset nějak přenastavit sama v sobě, protože nikdo jiný to za mě neudělá.
Když se z poznámky stane zkouška odolnosti
Když jsem šla poprvé do kuchyňky pro vodu, cítila jsem se tak nějak rozhozeně. Pořád mi v hlavě blikala ta věta „na takovéhle místo ses dostala jak“. V kuchyňce se ke mně přidal mladší kolega, kterého jsem si zapamatovala jako Marka. Vzal si hrnek, nalil si kafe a jen tak mezi řečí řekl, ať si z Lenky nic nedělám, že takhle startuje skoro na každého nového. Nebylo to nijak dlouhé, jen poznámka, ale mně se trochu ulevilo. Aspoň jsem viděla, že to někdo vnímá podobně a že jsem si to celé nevymyslela. Zároveň mě ale štvalo, že z něj bylo cítit, že se s tím všichni tak nějak smířili. Že je jednodušší přizpůsobit se jí, než se jí někdo otevřeně postaví.
Vrátila jsem se ke stolu, otevřela si první úkol, co mi šéf poslal mailem, a snažila jsem se soustředit jen na to. Čísla, tabulky, jednoduché kroky, které jsem znala i z předchozí práce. Přesto mi v hlavě pořád běžela ta jedna věta a ten pocit, že jsem byla před ostatními zpochybněná hned po příchodu. Rozhodla jsem se, že jí teď nic říkat nebudu. Nechtěla jsem hned první den vyvolávat konflikt, když jsem ještě ani neznala vztahy v týmu a vůbec celé fungování. V duchu jsem si ale slíbila, že jestli tohle bude pokračovat, nenechám se od ní srážet donekonečna. Ten pocit, že jsem terčem, ve mně ještě seděl, ale zároveň se ve mně ozýval i tichý vzdor. Říkala jsem si, že kvůli jedné kolegyni z nové práce neuteču, i kdyby pro mě první den nebyl zrovna ideální start.
