Článek
Šla jsem z práce domů parkem, bylo něco po šesté a já měla v uších sluchátka. V hlavě jsem pořád řešila zbytky pracovního dne, co musím zítra dodělat a komu ještě napsat. Tinder jsem před pár týdny smazala, prostě jsem už neměla sílu na další psaní a neurčitá rande, která nikam nevedla. V parku byl klid, pár lidí běhalo, jiní venčili psy a mně se líbilo, že jsem teď mimo všechno to online dění. Jen jít, nic neřešit, vypnout.
V jednu chvíli jsem si všimla chlapa, jak sedí na lavičce a dívá se směrem ke mně. Napadlo mě, že to může být náhoda, že se člověk někdy prostě jenom zadívá. Přesto jsem na chvíli znejistěla a radši se zadívala před sebe. Šla jsem dál a doufala, že si mě přestane všímat, jenže on se zvedl a vykročil přímo ke mně. Trochu mi zatrnulo. Ne že bych čekala něco hrozného, ale nebylo mi příjemné, že jde tak rozhodně mým směrem. Zastavil mě poklepáním na rameno, tak jsem si sundala jedno sluchátko. „Ahoj, promiň, pamatuješ si mě z Tinderu?“ vyhrkl na mě.
Nečekané setkání s digitální minulostí
Zůstala jsem stát a koukala na něj, jako by právě mluvil cizím jazykem. V hlavě jsem rychle projížděla různé obličeje, konverzace, fotky, ale jeho jsem si nevybavila. Řekla jsem mu, že si ho nevybavuju, a on začal vysvětlovat, že jsem na profilu měla fotku s obřím hrnkem kafe a že jsme si chvíli psali. Tvrdil, že jsem mu pak přestala odpovídat a za nějakou dobu jsem z Tinderu úplně zmizela. Dodal, že bydlí kousek od parku, už mě tu párkrát viděl a přemýšlel, jestli jsem to vážně já, nebo jenom někdo podobný.
V tu chvíli mi došlo, že to klidně může být pravda. Nejednou se mi stalo, že jsem uprostřed rozepsaných konverzací prostě přestala odepisovat. Ne proto, že by ten druhý nutně udělal něco špatně, ale protože jsem byla přehlcená a najednou mi to celé začalo lézt na nervy. Bylo mi trapně, že si to teď takhle nesu s sebou do parku, v úplně jiném čase a rozpoložení. Zároveň mě trochu štvalo, že to se mnou někdo řeší osobně, mezi lidmi, které vůbec neznám. Snažila jsem se mluvit klidně a řekla mu, že to nebylo nic proti němu, jen jsem měla hlavu plnou jiných věcí a pak jsem aplikaci smazala. U toho jsem lehce sledovala okolí, jestli jsou kolem další lidi. Potřebovala jsem mít pocit, že kdyby se něco zvrtlo, nejsem tam úplně sama.
Když ghosting dostane konkrétní tvář
On vypadal zklamaně, ale nijak na mě nešel tvrdě. Spíš působil trochu dotčeně, jako někdo, komu něco nedává smysl. Řekl, že mu to přišlo líto, protože jsem mu prý přišla sympatická, a že je vlastně rád, že si to nevykládal úplně špatně. Chvíli bylo ticho a já už jsem skoro čekala, že se rozloučí, jenže on se najednou zeptal, jestli bych někdy nezašla na kafe „už bez aplikace“. Překvapilo mě, že to po tom všem stejně zkusil. Slušně jsem odmítla, vysvětlila mu, že teď nikoho nehledám a že vlastně ani nechci domlouvat další rande s někým, koho znám jen z toho, že mi kdysi napsal přes aplikaci.
On to nakonec přijal docela v klidu. Nepřemlouval mě, ani se neurazil, jen řekl něco ve smyslu, že to chápe, popřál mi hezký večer a vrátil se zpátky k lavičce. Mně se strašně ulevilo. Nasadila jsem si zpátky sluchátka, ale první minuty jsem stejně neposlouchala, co mi hraje. Šla jsem dál a v hlavě si přehrávala celý rozhovor. Pořád jsem nad tím kroutila hlavou, jak zvláštně se náš online život může zhmotnit v úplně obyčejný večer uprostřed parku cestou z práce.
Co pro mě znamená zmizet beze slova
Postupně mi došlo, že tohle je vlastně pohled z druhé strany na něco, co já sama beru jako běžnou součást seznamování online. Když přestanu odpovídat, zavřu aplikaci nebo ji smažu, pro mě to prostě skončilo. Ale pro toho druhého to může být jen ticho a spousta prostoru pro nejrůznější domněnky. Nezačala jsem se kvůli tomu nenávidět, pořád si myslím, že mám právo se rozhodnout, s kým se budu bavit a s kým ne. Jen jsem si ujasnila, že i když se nechci k ničemu nutit, možná má smysl být příště trochu přímočařejší než prostě zmizet beze slova. Ne kvůli někomu jinému, ale i kvůli sobě, aby se mi moje vlastní online stopy nevracely ve chvílích, kdy zrovna chci mít klid.
