Článek
Sedím v čekárně na onkologii a pořád mám pocit, že jsem tady omylem. Připadám si skoro trapně, jako bych přeháněla. V hlavě mi běží maily, které musím dnes vyřídit, porada po obědě, večerní plán s přítelem, kdy jsme chtěli doladit dovolenou. Pořád si říkám, že za chvíli vylezu, dostanu nějakou mast nebo doporučení na další ultrazvuk a poběžím dál. Nepřišlo mi fér kvůli jedné bouličce strašit rodinu, tak jsem šla sama. Snažím se to sama sobě vysvětlit jako rozumné rozhodnutí, ale čím déle tam sedím, tím víc cítím v břiše zvláštní tlak. Přesto jsem pořád přesvědčená, že za dvacet minut je hotovo a budu jen o zkušenost bohatší.
Okamžik, kdy se jedna věta roztáhne přes celý život
V ordinaci si lékař bere moje zprávy a chvíli v nich listuje. Pak se dívá na monitor a nic neříká. Ticho, které by jindy bylo normální, se najednou zdá úplně jiné. Mám pocit, že slyším vlastní dech i tikot hodin. Ještě pořád se snažím držet představu, že hledá správnou formulaci pro něco uklidňujícího. Když pak klidným hlasem řekne „Je to zhoubné“, jako by na chvíli všechno ztuhlo. Ta věta je krátká, přitom obrovská. Cítím, jak mi srdce vyskočí až do krku, dlaně se mi zpotí a zbytek jeho slov mi začíná splývat. Vím, že mluví o léčbě a možnostech, ale zachytávám jen jednotlivá slova. Přestávám rozumět souvislostem. Dívám se na nějaký barevný obrázek na zdi a jediné, na co myslím, je, že nesmím začít hystericky brečet. Najednou se víc než o sebe bojím, abych tam nepůsobila „nepatřičně“.
Když se dvě slova po telefonu stanou začátkem jiného roku
Když vyjdu z ordinace, mám pocit, že jdu cizíma nohama. Uprostřed chodby se mi podlomí kolena a radši si sednu na schod, než abych se složila před čekárnou plnou lidí. Vytáhnu telefon a chvíli jen koukám na displej, než vytočím přítele. Jakmile ze sebe dostanu větu „je to rakovina“, nastane na druhé straně ticho, které mě bodne snad víc než ta diagnóza. Domluvíme se, že pro mě hned přijede, protože jen při představě, že nastupuju do tramvaje mezi lidi, se mi zvedá žaludek. Cestou domů sedím v autě a skoro mechanicky opakuju, že letos nikam nepojedeme, že žádná dovolená nebude. Říkám to nahlas hlavně kvůli sobě, jako bych tím potřebovala potvrdit, že to, co se stalo v té ordinaci, je skutečnost a ne nějaký nepovedený sen.
Kalendář, ve kterém se výlety mění na konzilia a kontroly
Druhý den sedíme doma u stolu nad kalendářem. Ještě před pár týdny jsme na stejném místě řešili, kam se letos podíváme a kdy stihneme navštívit kamarády. Teď otevírám diář a místo výletů tam postupně zapisuju termíny vyšetření, kontrol, konzilií. V hlavě si přepočítávám týdny, které zaberou jednotlivé fáze léčby, a zároveň vím, že stejně nic neodhadnu přesně. Do práce volám s pocitem, že vypadávám z vlastního života. Ruším domluvené schůzky, prosím o předání projektu, na kterém jsem měsíce dělala, a šéfovi vysvětluju, že netuším, kdy a v jakém stavu se vrátím. Když pak v diáři mažu naplánovaný víkend s kamarádkami a kurz, na který jsem čekala skoro rok, zůstávají po barevných poznámkách jen bílé fleky. Mám pocit, že z celého roku zůstalo pár povinných čtverečků s názvy nemocnic a mezi nimi dlouhé prázdno.
Jak jedna diagnóza přepíše plány celé rodiny
Rodině to začínám říkat po částech. Jednak proto, že jsem sama ještě nestrávila, co všechno mě čeká, a jednak nechci, aby se všechno sesypalo v jeden den. Když to říkám mámě, okamžitě začne řešit praktické věci, kdo se mnou půjde na jaké vyšetření, kde budu bydlet během léčby, jestli mám dostat neschopenku co nejdřív. Cítím v tom její strach, ale jsem schopná jí říct jen to, že teď vlastně nikdo přesně neví. Tchyni to sděluju s odstupem pár dní a její první reakce jsou příběhy známých, kteří to zvládli a „dneska už jsou v pohodě“. Vím, že to myslí dobře a snaží se mě povzbudit, ale v tu chvíli mě to spíš rozčiluje, protože se necítím ani trochu blízko stavu „v pohodě“. Do toho vnímám, jak se ta jedna diagnóza jako vlna šíří rodinou a mění plány všem kolem, nejen mně.
Život po kontrolách: plánovat jen po malých kouscích
Když nastoupím na první chemoterapii, definitivně mi dochází, že rok, jak jsem si ho představovala, už neexistuje. Dny se začínají točit kolem nevolností, odběrů krve, čekání na výsledky a jednoduchých otázek typu, jestli dneska zvládnu vstát z postele a osprchovat se. Věci, které mi dřív připadaly zásadní – postup v práci, spoření na dovolenou, úvahy o dítěti – se najednou odsouvají na neurčito a v hlavě se mi k nim vždycky přidá tiché „uvidíme“. Zjišťuju, že přestávám plánovat ve velkých blocích. Místo „co bude za půl roku“ řeším „co bude do další kontroly“ nebo „do dalšího výsledku krve“. Je to zvláštní způsob existence, ve kterém se člověk snaží moc nepředbíhat. Někde vzadu ale přesto držím malý, neurčitý plán, že až to jednou skončí, možná si tenhle rozbitý rok zkusím poskládat zpátky po svém. Ne tak, jak byl v kalendáři, ale tak, aby se do něj vešlo všechno to, co teď muselo stranou.
