Čína: Kašgar, hrdé město krvácí

Je srpen 2016 a máme za sebou měsíční putování po Číně. Projeli jsme ji důkladně, z jihovýchodu na severozápad, asi 14000 km. Poslední úsek vedl Ujgurskem a končil právě v Kašgaru, předtím, než překročíme hranice do Uzbekistánu.

Na Kašgar jsem se těšila, kdysi jedna z nejvýznamnějších křižovatek na Hedvábné stezce a nyní jedno z nejdůležitějších měst Ujgurska. Ubytovali jsme se v malém hotelu na uličce v pěší zóně. Ulice byly čisté, až podezřele. Lehce se vlnily a byly pokryty novou dlažbou. Vedle nepoužívané vozovky byly navíc chodníky. V každé ulici bylo místo na zeleň, která poskytovala příjemný stín. Občas tu stál nějaký stánek nebo kavárnička, které vypadaly jak v lepších čtvrtích Istanbulu, obytné domy byly úhledné a renovované. Něco tu nehrálo. Všechno to působilo jaksi uměle. Nebyli tu obyvatelé, kteří by se handrkovali nad cenou koření nebo hráli karty u šálku kávy. Nepostávaly tu žádné ženy v šátcích, nehrály si tu děti.

V Lonely Planet (LP), knižním průvodci, který by měl být psán nezávislými cestovateli, stálo: „Neztrácejte čas ulicemi na kopci poblíž hradeb, jsou špinavé a nic zajímavého nenabízí. Raději navštivte starou čtvrť za řekou, která poskytuje informace o tradičním Ujgurském způsobu života“. Ano, tohle byla ona „stará“ čtvrť za řekou. Podle půdorysu, domů a vůbec koncepce nebyla starší, než pár (maximálně desítek) let. A hle, i na plochu pro zeleň se tu myslelo! Ne, ve starých muslimských městech na klikatých ulicích opravdu nebývají středové pruhy stromů. Tahle čtvrť byla nová, postavená pro turisty. Zjevně záměrem přesvědčit svět, jak se „u nás ti Ujguři mají skvěle“. Netuším, kdo v těch domech žil, jestli vůbec někdo, rozhodně tam ale moc živo nebylo. Ale proč psali v LP to, co psali, nevím. Jestli jim to Čína nařídila, nebo to opravdu psali Američtí/Australští ignoranti? Nebyl to první fail tohohle ražení v čínském LP. O Larung Gar, největší Tibetské buddhistické škole, památce světového významu, tam taky nebylo ani slovo. No ani nemuselo, v roce 2016, když jsme se pohybovali poblíž, ji zrovna likvidovaly buldozery.

Šli jsme se tedy podívat do té nedoporučované čtvrti „na kopci u hradeb“. Pohled, který se nám naskytl, mi vehnal slzy do očí (a to už jsem na cestách viděla ledacos): naprostá většina kopce byla srovnána se zemí a místo toho zde bylo parkoviště. Některé domy byly doslova rozpůlené. Člověk zvenku nahlížel do půlky kuchyně a koupelny, zbytek domu byl pryč. Všude poházené věci denní potřeby, jako by majitelé neměli ani čas si je sbalit. V prachu se válely hračky, hřebeny, kalíšky na čaj…

Obešli jsme kopec a z druhé strany našli ústí uličky, kterou šlo proniknout dovnitř. Z dřívějšího tmavého labyrintu úzkých uliček jich zbylo pár a všechny končily stejně - rozpůleným domem. Sem tam na zápraží seděla nějaká žena a nepřítomně koukala v dál, pár dětí si tu hrálo, ale nikdo nevypadal, jako by opravdu žil svůj běžný den. Lidé se od nás odvraceli, na pozdrav odpověděli maximálně kývnutím. Celá scenérie dávala tušit ono zoufalé čekání na okamžik, kdy i oni budou odvedeni. Kam vlastně? Do „převýchovných táborů“, kde v lepším případě stráví několik let odtrženi od své rodiny nucenou prací? Nebo rovnou do vězení, aby skončili jako „dobrovolní“ dárci orgánů či těl na celosvětovou výstavu Bodies?

U jedněch otevřených vrat stál starý pán a lámanou angličtinou nás s úsměvem lákal dovnitř do domu. Cosi jako lokální muzeum, které v malém dvoupokojovém domku vybudoval, působilo ve zdejších kulisách poněkud nepatřičně. Muzeum sestávalo ze změti starých fotografií (do značné míry rodinného charakteru), mincí a bankovek a jakýchsi certifikátů. Ne, že by ‚muzeum‘ bylo jakkoliv zajímavé, ale vůbec skutečnost, že existovalo, mi přišla fascinující. Starý majitel vypadal, jako by ani nevnímal mizérii, ve které žije. Kdy dojedou buldozery až sem? Zítra nebo za rok? Štědře jsme mu přispěli do pokladničky na dobrovolné vstupné a vrátili se do moderního Kašgaru.

Prošli jsme místní tržiště v nevábné velké hale a počítali, kolik různých napodobenin Adidas tady lze najít. Napočítali jsme 32 různých zkomolenin. Vyfotili jsme si monumentální sochu Mao Ce-Tunga, která se tyčí nad městem.

A taky spoustu čínských turistů, kteří se tu fotili jako… no jako čínští turisté kdekoliv po světe. Poblíž mešity jsme konečně objevili pár ulic, které byly alespoň trochu autentické. Ujgurské domy tu byly staré a oprýskané, ale stály. A žili v nich lidé. Sledovali jsme práci Ujgurských nožířů i prodejce datlů, celé rodiny namačkané na jednom motocyklu a ženy prodávající koření.

Další den jsme se svezli minibusem za město na trh s dobytkem a fascinovaně sledovali tu změť: vykřikování k přilákání pozornosti, zevrubné obhlížení nabízených zvířat, handrkování o ceny i následnou snahu nacpat vzpurný dobytek na auto. Ochránci zvířat by tady asi vyletěli z kůže.

Ve výsledku byl Kašgar velmi zajímavý a fotogenický. Ale tu hnusnou pachuť likvidace Ujgurů a Ujgurské kultury, která byla cítit v každičkém místě tohoto města, jsem ze sebe oklepávala ještě dlouho poté.

Fakta o Ujgurech:

Další zdroje: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Uyghur_genocide