Článek
Eva Horká (58) byla vždy citlivá duše. A herectví je pro citlivé lidi velice náročnou disciplínou, byť právě takoví lidé bývají před kamerami i na divadelních prknech nakonec nejlepší. A možná právě proto u herectví vydržela tak dlouho a nikdy ho nevnímala jen jako práci, ale jako odpovědnost.
Rodina ji vždycky podporovala
Televizní diváci ji výrazněji zaregistrovali až koncem 80. let díky seriálu Rodáci. Ve skutečnosti ale stála před kamerou už jako dvanáctiletá, kdy dostala roli v psychologickém dramatu Dívka s mušlí. Do začátku 90. let patřila k velmi obsazovaným mladým herečkám. Dostávala role princezen nebo křehkých romantických hrdinek. Nebyl to ale typ krásy „na efekt“, spíš tichá, zapamatovatelná.
Silné zázemí našla v rodině. Maminka měla blízko k hudbě, krásně zpívala a hrála na housle, i když se nakonec profesně vydala technickým směrem. Tatínek pracoval jako redaktor v hydrometeorologickém ústavu a doma měli bohatou knihovnu. Literatura, poezie i hudba tak byly součástí každodenního života. Eva si doma hrála na divadlo, vymýšlela představení pro kamarády a těšilo ji, když se lidé smáli nebo byli dojati. Dnes to popisuje jako první zkušenost s tím, že umění může něco skutečně sdílet.
Eva Horká neměla vždy na růžích ustláno
První skutečná křižovatka
Po gymnáziu bylo rozhodnutí pro konzervatoř logickým krokem. Rodiče ji podporovali a brzy viděli, že nejde o dětskou iluzi. Zlom přišel velmi brzy. Ve dvaceti letech získala angažmá v činohře Národního divadla. Pro mladou herečku to bylo nejen splnění snu, ale i obrovská škola. Strávila tam jedenáct let a stála na jevišti po boku hereckých osobností, které dnes patří do historie českého divadla. V prvních letech hrála téměř každý den, někdy i třicet představení měsíčně.
Odchod z Národního divadla pro ni nebyl snadný. Změnilo se vedení, role začaly ubývat a ona měla pocit, že se její směřování s tím divadelním rozchází. „Po letech v Národním divadle jsem si uvědomila, že se moje umělecká cesta ubírá jiným směrem než ta divadelní. Nešlo jen o řízení souboru nebo nabídky rolí, ale o to, kde a jak chci tvořit,“ vysvětlovala. Do toho se rozpadal vztah s hereckým kolegou Petrem Vackem. Sama toto období popisuje jako první skutečnou „křižovatku“, kdy si člověk musí upřímně odpovědět, jestli jde pořád cestou, která mu dává smysl.
Šarlatána odmítla, nedali jí scénář
Podobný scénář se později zopakoval i v Mladé Boleslavi, kde působila šestnáct let. Změna vedení, jiná koncepce, méně prostoru. Eva Horká dnes otevřeně říká, že část krizí vycházela i z její povahy. Nikdy neuměla brát práci lehkovážně. Každý projekt pro ni znamenal osobní závazek a zodpovědnost. I proto například odmítla roli ve filmu Šarlatán, přestože šlo o mimořádně úspěšný projekt. Produkce jí nebyla schopná dodat scénář dopředu a ona odmítala vstoupit do něčeho, co neznala obsahově ani hodnotově. „Nemoci si přečíst scénář, i kdybych měla hrát žížalu!“ okomentovala to.
Když se na čas stáhla z větších obrazovek, neznamenalo to konec s herectvím. Začala učit. Nejprve na ZUŠ v Benátkách nad Jizerou, později také na Vyšší odborné herecké škole v Praze. Práce s mladými lidmi pro ni byla přirozeným pokračováním vlastní cesty. Dnes se stále častěji mluví o tom, jak důležití jsou pedagogové, kteří studenty neformují podle šablony, ale pomáhají jim hledat vlastní autenticitu. A právě to je styl, který je Evě Horké blízký.
Drsná, ale poučná škola s Macháčkem
Kamera jí ale chyběla. Postupně se tak začala vracet i k televizním projektům. Diváci ji mohli vidět například v seriálu Modrý kód nebo v novějším seriálu Děcko. Zásadní kapitolou její kariéry byla spolupráce s Miroslavem Macháčkem, když v Národním divadle ztvárnila Ofélii v Hamletovi. Měl pověst geniálního, ale výbušného režiséra. „Práce s Miroslavem Macháčkem byla pro mě zkouškou ohněm. Byl to režisér s obrovskou energií a nárokem na preciznost, a i když to někdy bylo náročné, ta zkušenost mě herecky posílila,“ zavzpomínala Eva Horká. Pro mladou herečku to byla obrovská zkušenost.
S Macháčkem se pojí i jedna dnes už skoro legendární historka. Když dostala nabídku na roli v Rodácích, chtěla si sama pohlídat, aby se natáčení nekrylo s divadelními zkouškami Hamleta. Došlo ale k nedorozumění a produkce zavolala přímo do Národního divadla. „Pan režisér se tvářil jinak než vždycky. Přímo zlověstně se mě zeptal: ‚Horká! Co jste si to dovolila?‘ A to už křičel!“ potvrdila. Následoval Macháčkův výbuch, zakončený slovy, že je „na hodinu vyhozená“. Pro ni to byl šok.
Doma vše se slzami vyprávěla mamince, která jí poradila jediné: druhý den normálně přijít do práce. Když se s Macháčkem potkali, tvářil se, jako by se nic nestalo. A téma už nikdy neotevřeli. Pro Horkou to byla lekce, že divadelní emoce někdy končí stejně rychle, jako začnou.
Zdroje: idnes.cz, readzone.cz, csfd.cz, centrum.cz, dotyk.cz, kinobox.cz
