Článek
V roce 1987 vstoupil do kin film Bony a klid, který se okamžitě stal fenoménem. Režisér Vít Olmer a scenárista Radek John dokázali zachytit svět, o kterém se tehdy veřejně téměř nemluvilo. Zatímco oficiální propaganda ukazovala socialistickou společnost jako spořádanou a spravedlivou, v centru Prahy existovala paralelní realita plná veksláků, překupníků, taxikářů, pochybných obchodů a lidí toužících po západním zboží. Tato autenticita udělala z filmu kultovní záležitost. Jen málokdo však tuší, že samotné natáčení bylo často stejně divoké jako děj na filmovém plátně.
Skuteční veksláci byli přímo u natáčení
Tvůrci nechtěli vytvářet umělou kulisu. Potřebovali zachytit skutečnou atmosféru pražských ulic, Tuzexů, heren a míst, kde se obchodovalo s bony, valutami a nedostatkovým zbožím. Proto se film natáčel přímo v lokalitách, kde se veksláci skutečně pohybovali. Mezi nejznámější patřilo okolí Václavského náměstí, podchody v centru Prahy nebo prostory poblíž tehdejších prodejen Tuzex.
Právě zde vznikaly situace, které byly mnohem méně kontrolovatelné než běžné barrandovské natáčení. Kolem kamer se pohybovali skuteční překupníci, kteří sledovali, jak film vzniká. Někteří byli zvědaví, jiní měli obavy, aby film neprozradil příliš mnoho z jejich způsobu života.
Vít Olmer a Ivana Chytrová na křtu knihy Bony a klid 2
Režisér Vít Olmer vzpomínal, že veksláci na film reagovali poměrně dobře. „Ptal jsem se jednoho z jejich šéfíků, jak se mu film líbil – prý jo, že kdyby ne, zapálili by mi auto,“ konstatoval lakonicky. Každopádně nebylo výjimkou, že herci stáli jen pár metrů od lidí, kteří se ve skutečnosti živili úplně stejnými praktikami jako filmové postavy. Hranice mezi fikcí a realitou byla někdy velmi tenká.
Kopii filmu veksláci prodávali za pětikilo
Ale asi i díky kontaktu s reálným prostředím působí Bony a klid dodnes tak přesvědčivě. Herci nemuseli složitě studovat chování veksláků. Stačilo sledovat lidi kolem sebe. Svět veksláků měl vlastní jazyk, vlastní pravidla i vlastní hierarchii. Tvůrci filmu čerpali z autentických zkušeností a vyprávění lidí, kteří se v tomto prostředí pohybovali. Mnoho dialogů proto působí přirozeně i po desítkách let, nejde o uměle vytvořené filmové hlášky. Řada výrazů skutečně zaznívala na ulicích Prahy osmdesátých let.
Zajímavé je, že lidé z podsvětí nepovažovali film automaticky za útok proti sobě. Naopak. Mnozí byli zvědaví, jak budou na plátně vypadat. Ještě před oficiální premiérou se mezi lidmi rozšířila pracovní videokazeta filmu, která unikla ze střižny. Obsahovala nedokončenou verzi snímku, místy s neupraveným zvukem a poznámkami režiséra. Kazeta se začala šířit po Praze a stala se doslova legendou. Někteří veksláci ji údajně dále kopírovali a obchodovali s ní. Film tak získal reklamu, jakou by tehdejší československá kinematografie jen těžko mohla zaplatit.
Vznikla paradoxní situace: lidé, jejichž život film zobrazoval, pomáhali šířit jeho popularitu. „Jistý osvícený soudruh a prohlásil, že nemá cenu film zakazovat, když už ho viděla polovina národa. Veksláci totiž kopii ukradli, rozmnožili a na kazetách vesele prodávali občanům za pětikilo,“ usmíval se Olmer.
Jediná scéna musela pryč
Natáčení však nebylo jen dobrodružstvím. Režisér Vít Olmer po letech přiznal, že se setkával také s nepříjemnými reakcemi. Některým lidem vadilo, že film odkrývá propojení veksláků s různými složkami tehdejšího systému. Z filmu ale nakonec zmizela jediná scéna, ve které si policisté v zelených trenýrkách protekčně zkouší za Tuzexem džíny. „A navíc do toho sněžilo. Hrozná potupa pro ně. Byl to jediný záběr, který musel pryč, StB si pro něj dokonce přijela na Barrandov,“ doplnil Olmer.
Tvůrci se tak pohybovali na hranici toho, co bylo v Československu ještě možné ukázat. Osmdesátá léta však byla specifická nejen samotným tématem filmu, ale i atmosférou kolem natáčení. Tehdejší filmové prostředí bylo mnohem volnější a bouřlivější, než si dnešní diváci dokážou představit.
Roman Skamene dnes žije jiným životem než „jeho“ Bína
Roman Skamene vytvořil legendu
Jednou z nejvýraznějších postav filmu se stal Bíny v podání Roman Skamene. Přestože původně nešlo o hlavní roli, Skamene jí vtiskl nezaměnitelný charakter. Mnoho hlášek vznikalo spontánně přímo během natáčení. Herec improvizoval a reagoval na situace tak přirozeně, že některé věty zlidověly. Dodnes si lidé spojují Skameneho právě s rolí veksláka, přestože za svou kariéru ztvárnil desítky dalších postav.
Úspěch byl tak velký, že ho fanoušci ještě dlouho po premiéře oslovovali slavnou otázkou: „Nemáš bony?“ Z herce se stala opravdová celebrita. „Kamkoliv jsem přišel, nebo jsem se někde objevil, okamžitě bouchali šampáňa a slyšel jsem: Roman Skamene je tady! Bíny pojď sem! A hned jsem byl ožralý. Furt se chlastalo,“ vzpomínal.
Film ukázal drsnou realitu
Jedním z důvodů, proč film působí autenticky, byly i rekvizity. Tvůrci se snažili vyhnout laciným náhražkám. V některých scénách se používaly skutečné peníze, což ještě více posilovalo pocit reality. Když diváci sledovali kufříky plné bankovek, luxusní auta nebo směnu valut, měli pocit, že sledují skutečný život, nikoliv filmovou fikci.
Vedle herců hrála důležitou roli také samotná Praha. Kamera zachytila místa, která dnes vypadají úplně jinak. Tuzexy zmizely, některé budovy byly přestavěny a část lokalit zanikla. Ve filmu však zůstaly zachovány jako jedinečný dokument doby. Divák může vidět Václavské náměstí plné veksláků, staré podchody, herny i zákoutí centra města, která byla tehdy symbolem neoficiální ekonomiky.
Právě proto je Bony a klid často označován nejen za kriminální drama, ale také za mimořádně cenný obraz pozdního socialismu. Mnoho snímků z osmdesátých let dnes působí zastarale. Bony a klid mezi ně nepatří. Důvod je jednoduchý, nezachytil jen konkrétní příběh, ale atmosféru celé epochy. Ukázal svět, kde se oficiální pravidla obcházela každý den. Svět, v němž byly západní džíny symbolem luxusu, bony představovaly vstupenku do jiného života a veksláci patřili mezi nejviditelnější postavy pražských ulic.
Zdroje: autorský článek s využitím
