Článek
Když dnes běží Císařův pekař a Pekařův císař v televizi, působí film skoro majestátně. Barevná výprava, obrovské kulisy rudolfinské Prahy, legendární Jan Werich v dvojroli a slavný Golem, který patří k nejikoničtějším postavám českého filmu. Jenže za kamerou vypadal celý projekt úplně jinak. Natáčení slavné dvoudílné pohádky totiž připomínalo spíš permanentní krizový stav. Hádkami počínaje a politickými zásahy konče.
Werich nakonec Krejčíka vyštípal
Uprostřed všeho stál Jan Werich. Ten měl být hlavní hvězdou filmu a zároveň jeho největší jistotou. Jenže postupně se stal i jedním z největších problémů celé produkce. Werich totiž nebyl jen herec, který poslušně odříká text. Do všeho mluvil. Přepisoval dialogy, měnil situace, opravoval humor a často veřejně kritizoval scénář i režii.
Málokdo dnes ví, že film původně vůbec neměl režírovat Martin Frič. Projekt se rozjížděl pod vedením Jiřího Krejčíka, který chtěl natočit výpravný historický film s modernějším stylem. Jenže právě s Krejčíkem se Werich začal dostávat do prudkých konfliktů. Oba byli silné osobnosti a velmi rychle bylo jasné, že spolu dlouhodobě fungovat nedokážou. „Jste tak blbej, že ani nemůžete pochopit, jak jste vlastně blbej,“ řval například Werich na režiséry před dalšími lidmi.
Jan Werich si za každou cenu prosazoval svou
Werich neustále zasahoval do natáčení a prakticky si chtěl film řídit sám. Měl však pocit, že režisér nerozumí humoru ani atmosféře příběhu. Situace zašla tak daleko, že Krejčík z filmu odešel, což byla pro Barrandov katastrofa.
Ani Frič to neměl snadné
V té době už totiž byly postavené drahé dekorace, vyráběly se kostýmy a část scén byla roztočená. Produkce tak musela horečně hledat náhradu. Nakonec přišel zkušený Martin Frič, tedy režisér, který uměl zvládat velké produkce a zároveň měl autoritu. Jenže ani ten neměl jednoduchou pozici, Werich totiž pokračoval ve svých zásazích dál.
Podle vzpomínek pamětníků měnil dialogy přímo před kamerou, přepisoval scény během natáčení a některé situace improvizoval tak dlouho, až štáb nevěděl, která verze vlastně platí. Frič se ho snažil usměrňovat, ale zároveň věděl, že bez Wericha film ztrácí hlavní kouzlo.
Komunisté měli vlastní názor
Napětí navíc rostlo i kvůli politice. Padesátá léta byla obdobím tvrdého komunistického dohledu nad kulturou a každá velká produkce procházela kontrolou stranických funkcionářů. A Císařův pekař byl obrovský projekt, do kterého stát investoval mimořádné peníze. Jenže právě to vyvolávalo tlak. Komunističtí funkcionáři chtěli film ideologicky „správný“. Vadily jim některé satirické momenty, narážky na moc i Werichův humor, který byl často dvojznačný a ne vždy úplně bezpečný.
Některé části scénáře se proto musely upravovat, soudruzi škrtali a škrtali. Zvlášť citlivě se řešila postava císaře Rudolfa II. Werich ho hrál jako roztržitého vladaře posedlého uměním, alchymií a podivnými nápady. Jenže část komunistických dozorů měla pocit, že film příliš romantizuje monarchii a aristokracii.
Chaos, chaos a zase chaos
Do toho přišly finance. Rozpočet začal dramaticky růst a Barrandov byl nervózní. Film měl obrovské kulisy, stovky komparzistů, historické kostýmy a složité trikové scény. Jen výroba Golema stála na tehdejší dobu obrovské peníze. A právě Golem byl další velký problém.
Tvůrci chtěli, aby působil monumentálně a děsivě zároveň. Jenže technické možnosti padesátých let byly omezené. Konstrukce byla těžká, neobratná a komplikovaná na pohyb. Některé trikové záběry se musely opakovat stále dokola.
Část štábu si navíc stěžovala, že natáčení připomíná nekonečný chaos. Jednou se čekalo na přepsané dialogy. Podruhé na rozhodnutí cenzorů. Pak se měnily dekorace nebo kostýmy. Některé scény se údajně přetáčely i několikrát, protože se měnila jejich ideologická interpretace.
Werich pod tlakem
Do toho všeho přišel tlak na Wericha samotného. Ten už tehdy nebyl pro komunistický režim úplně pohodlnou osobností. Po únoru 1948 sice zůstal v Československu, ale režim mu nikdy úplně nedůvěřoval. Voskovec emigroval, Osvobozené divadlo bylo minulostí a Werich balancoval mezi popularitou u lidí a nedůvěrou politiků. Během natáčení Císařova pekaře bylo tohle napětí cítit téměř neustále. Přesto film postupně vznikal.
A paradoxně právě díky Werichovi získal svůj nezaměnitelný styl. Mnoho nejlepších hlášek totiž nevzniklo ve scénáři, ale až během natáčení. Werich uměl dialogy okamžitě oživit a dodat jim přirozenost, kterou jiní herci nedokázali napodobit. Legendární jsou i jeho improvizace s alchymisty nebo scény kolem císařova dvora, kde často měnil rytmus dialogů přímo během záběru.
Film, který vznikl navzdory všemu
Obrovský problém představovala i délka filmu. Materiálu bylo tolik, že se tvůrci nakonec rozhodli rozdělit příběh do dvou samostatných částí. I to ale vyvolalo další komplikace při schvalování a distribuci. Z dnešního pohledu působí skoro neuvěřitelně, že se film vůbec podařilo dokončit.
Produkce byla vyčerpaná. Barrandov utratil obrovské peníze. Politický dohled byl neustálý, režiséři se střídali, Werich se hádal prakticky se všemi. A přesto vznikla klasika. Když měl film premiéru, stal se okamžitě obrovským hitem. Diváci byli fascinovaní výpravou, humorem i Werichovým výkonem v dvojroli císaře Rudolfa a pekaře Matěje. Mnoho lidí tehdy vůbec netušilo, že za velkolepou pohádkou stojí měsíce nervů, konfliktů a improvizovaného přežívání.
Dnes patří Císařův pekař a Pekařův císař k nejdražším a nejambicióznějším projektům starého Barrandova. A možná i proto působí dodnes tak zvláštně, jako film, který vznikl navzdory všemu. Navzdory politice. Navzdory chaosu. Navzdory konfliktům.
Zdroje: autorský článek s využitím
