Článek
Když se řekne Zdeněk Svěrák (90), většina diváků si vybaví především scenáristu, autora písňových textů a jednu z hlavních tváří Divadla Járy Cimrmana. V polovině osmdesátých let ale dostal příležitost dokázat, že před kamerou zvládne i velkou dramatickou roli. Ve filmu Co je vám, doktore? režiséra Víta Olmera ztvárnil čtyřicetiletého zubaře Bohouše Burdu, který má stále větší problém snášet svět kolem sebe.
Burda žije v prostředí, které mu připadá odcizené. Jeho žena Blanka je ponořená do práce a počítačů, zatímco on sní o návratu k přírodě a jednoduššímu způsobu života. Když se jeho nespokojenost začne stupňovat, rozhodne se z města odejít. Do jeho života navíc vstoupí mladá Tereza, která jeho pohled na svět do určité míry sdílí. Film tak není jen komedií, ale také příběhem člověka, který se pokouší změnit vlastní život, i když si není úplně jistý, co vlastně hledá.
Svěrák chtěl Smoljakovi něco dokázat
K obsazení Svěráka do hlavní role vedla poněkud osobní cesta. Krátce předtím se totiž nepohodl s Ladislavem Smoljakem kvůli filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Svěrák očekával, že si zahraje inspektora Trachtu, kterého už znal z divadelní verze. Smoljak ale do filmové adaptace obsadil Jiřího Zahajského.
Jiří Menzel byl první volbou, v tehdejší době se ale „nehodil“
Svěrák se následně ucházel alespoň o roli hajného Hlaváčka. Ani ta mu nepřipadla – Smoljak ji svěřil Rudolfu Hrušínskému. Nakonec tedy ztvárnil pouze průmyslového básníka Jelínka. „To už jsem chtěl říct, hele, já tam vůbec hrát nebudu, ale nechtěl jsem porušit pravidlo, že v těch filmech vždycky hrajeme. Tak jsem roli vzal, ale pro sebe jsem si řekl, počkej, já ti ukážu, že se naučím hrát, ty mě jednou budeš považovat za profesionála,“ vzpomínal.
Když mu vzápětí režisér Vít Olmer nabídl hlavní roli ve svém filmu, vzal ji také jako pomstu Smoljakovi, aby mu ukázal, o co ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný přišel. Olmer přitom původně uvažoval o Jiřím Menzelovi, jehož jméno ale v tehdejších podmínkách představovalo problém. Nakonec dostal prostor Svěrák a Olmer s kameramanem Otou Kopřivou mu během natáčení poskytli značnou volnost. Svěrák si mohl dialogy upravovat a snažil se Burdu pojmout co nejpřirozeněji.
Zubařem se nestal, ale musel se jím naučit být
Aby Burda nepůsobil jako člověk, který si jen oblékl bílý plášť, absolvoval Svěrák před natáčením základní průpravu u známých zubařů. Musel si osvojit alespoň některé pracovní pohyby a postupy, které divák na první pohled pozná. Ve filmu se navíc objevuje poněkud netradiční ordinace. V závěru totiž Burda pracuje v pojízdné zubní ordinaci, která vznikla úpravou vozu Liaz. Tato část dobře vystihuje jeho představu o životě mimo město – nevzdává se úplně své profese, jen se ji snaží přizpůsobit novému způsobu života.
Zajímavostí je také obsazení Ivony Krajčovičové do role Terezy. Slovenská herečka ve filmu nemluví vlastním hlasem, v postsynchronech ji nadabovala Naďa Konvalinková. Hlas dostala také filmová babička v podání Erny Červené, kterou namluvila Marie Rosůlková. Krajčovičová tehdy působila jako výrazná mladá herečka a se Svěrákem se objevila také v následujícím Olmerově filmu Jako jed. Později se z filmového prostředí postupně stáhla.
Ostrava nebyla jen kulisa
Jednou z nejsilnějších stránek filmu je prostředí. Olmer natáčel mimo jiné v Ostravě, kde využil tehdejší průmyslovou krajinu, sídliště Dubina i okolí Nové huti. Betonové domy, tovární objekty, kouř a technická infrastruktura vytvářejí kontrast k přírodě, po které Burda touží. Dnes mají tyto záběry ještě jednu hodnotu. Část míst, která kamera v roce 1984 zachytila, už v původní podobě neexistuje. Film se tak částečně proměnil v dokument o Ostravě své doby.
Právě ekologický rozměr filmu je přitom zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát. Příběh nevychází jen z jednoduchého schématu „město špatné, příroda dobrá“. Burda je spíš člověk, který se nedokáže smířit se způsobem života, který mu společnost nabízí. Národní filmový archiv dnes film interpretuje jako poměrně nadčasový pohled na obyčejného člověka, který se snaží uniknout prostředí, v němž se necítí dobře.
Zdeněk Svěrák dokázal, že hrát umí
Sálový počítač i první mikrovlnka
Dnešního diváka mohou pobavit také technologické detaily. Výpočetní středisko ve filmu nebylo vytvořeno pouze ve filmových kulisách. Filmaři využili skutečné prostředí Geoindustria Praha, kde se nacházel sálový počítač EC 1040. Pro tehdejšího diváka šlo o obraz technologicky vyspělé budoucnosti, zatímco dnes působí obrovský počítač se svou historickou technikou téměř muzeálně. Ale díky podobným záběrům má film po více než čtyřiceti letech i zajímavou dokumentární hodnotu.
Ještě větší kuriozitou je mikrovlnná trouba. Ve filmu se objevila jako jedna z ukázek moderní domácí techniky a šlo o její první výrazné filmové uvedení v československé kinematografii. V kontextu příběhu přitom nepůsobí jen jako rekvizita, protože moderní technika je pro Burdu symbolem světa, kterému se snaží uniknout.
Hudbu vytvořil Jiří Stivín a kamera patřila Otovi Kopřivovi. Ve filmu se navíc objevuje řada herců spojených s okruhem kolem Divadla Járy Cimrmana. Menší role si zahráli například Ladislav Smoljak nebo Eva Holubová. Vít Olmer se objeví dokonce sám, v jedné scéně jako pracovník v bílém plášti krmí rybičky v akváriu.
Zdroje:
