Článek
Herci Jana Hlaváčová (†85) a Luděk Munzar (†85) patřili k hereckým osobnostem, o kterých se často mluví s respektem, někdy až s lehkou nostalgií. Jako kdyby reprezentovali dobu, kdy sláva ještě neznamenala otevřít veřejnosti úplně všechno. Včetně obýváku, rodiny a vlastních slabostí. Ne že by tehdejší svět byl cudnější, ale hranice mezi tím, co je veřejné a co osobní, si mnozí hlídali mnohem důsledněji. A Jana Hlaváčová v tomhle směru vyčnívala i mezi svými kolegy.
Velice zraněni se k sobě přibližovali
Jejich společný příběh se dnes často vypráví jako legenda o ideálním manželství dvou velkých herců. Jenže skutečnost byla vrstevnatější. Nebyl to pohádkový svazek dvou bezstarostných hvězd. „Nebylo to zadarmo. Prožila jsem si pád na ústa ve věku, kdy jsem ještě měla šanci pochopit, jaké jsou moje životní hodnoty. A Luděk si v podstatě prožil něco podobného. Takže velice zraněni jsme se k sobě přibližovali a vážili si kvalit druhého,“ vysvětlovala herečka. I to svědčí o tom, že šlo o vztah dvou lidí, kteří už předtím poznali bolest, ztrátu i zklamání. A možná právě proto si tak vážili klidu, loajality a obyčejného rodinného zázemí.
Když byla Jana Hlaváčová studentkou DAMU, působila jako typ mladé herečky, která má před sebou velkou budoucnost. Byla výrazná, inteligentní, vnímavá. Nejen talentem, ale i přemýšlivostí. Divadlo pro ni nebylo jen o slávě, ale o řemesle. Ráda pozorovala zkušenější kolegy, chodila na zkoušky, sledovala, jak pracují s textem i emocemi.
Právě tehdy poprvé zaregistrovala Luďka Munzara. Nebyl to idol v romantickém smyslu, spíš herec, kterého si všimnete, protože je soustředěný a přirozeně autoritativní. Nepůsobil jako někdo, kdo potřebuje být středem pozornosti za každou cenu. To ji zaujalo. Ale zůstalo jen u toho. „Luděk hrál s mojí kolegyní Marií Tomášovou. Říkala jsem si, takového bych chtěla bráchu. Vnímavého, laskavého,“ prohlásila o jejich prvním setkání. Jejich cesty se tehdy rozešly na dlouhou dobu.
O prvního manžela tragicky přišla
Po škole Hlaváčová odešla do prvního angažmá mimo Prahu. A tam se její život rozjel úplně jiným směrem, než si možná představovala. Zamilovala se, jejím vyvoleným se stal kolega Jiří Michný, vdala se a brzy se stala matkou. Narodila se jí dcera Tereza. Pro mladou herečku to byl vstup do dospělosti v hodně rychlém tempu. Pak ale přišel zlom, který změnil všechno. Michný bohužel vážně onemocněl roztroušenou sklerózou a zemřel velmi mladý, bylo mu pouhých 33 let. Jana Hlaváčová tak zůstala sama s malým dítětem, což výrazně ovlivnilo její další život i pohled na soukromí a rodinu.
Právě v téhle době se u ní naplno projevil rys, který ji charakterizoval celý život, tedy obrovská ochranitelská potřeba vůči rodině. A hlavně vůči dceři. O Tereze se veřejnost prakticky nic nedozvídala, tajila ji dlouhé roky. Herečka o ní nemluvila v rozhovorech, neukazovala ji fotografům, nebrala ji do společnosti. V době, kdy se podobné věci tolik neřešily a děti herců se běžně objevovaly na premiérách i v časopisech, to bylo nápadné.
Nešlo o to, že by herečka nebyla starostlivá a láskyplná matka. Jen byla přesvědčená, že dítě nemá být součástí její profesní identity. Že sláva je nestabilní a někdy i krutá. A že dítě, které už zažilo ztrátu otce, nepotřebuje ještě tlak veřejného zájmu. Navíc si dobře uvědomovala, jak rychle se může obdiv změnit v pomluvy nebo laciný zájem. Nechtěla, aby dcera vyrůstala s pocitem, že je „dcera té herečky“. Chtěla, aby byla prostě Tereza. Dokonce ani někteří lidé z branže netušili, jak její dcery vypadá dlouhé roky.
Spojila je podobná bolest
Když se vrátila do Prahy a nastoupila do Národního divadla, znovu vstoupil do jejího života Luděk Munzar. A i on si nesl své šrámy. Rozpad manželství, odloučení od dcery, která s matkou odešla do zahraničí. „Byla jsem ještě malá šestiletá holka, když jsme emigrovali. Tatínek trpěl, že za námi nemohl,“ tvrdila jeho dcera Johana. Bolest, o které Munzar nemluvil nahlas, ale která v něm zůstávala.
Možná právě tahle sdílená zkušenost je sblížila víc než cokoli jiného. Nemuseli si vysvětlovat, co znamená strach o dítě nebo pocit ztráty. Rozuměli si v náznacích. Jejich vztah tedy nevznikl jako vášnivý románek. Spíš jako klidné partnerství dvou lidí, kteří už věděli, že život není filmová romance. Munzar věřil, že dobrý vztah stojí na přátelství. Hlaváčová prý zpočátku toužila po osudové lásce, ale nakonec sama říkala, že měla pravdu spíš jeho představa.
Tereza nikdy nebyla odstrčená
Munzar s Hlaváčovou se vzali v roce 1965. A jejich manželství se postupně stalo jedním z nejstabilnějších v tuzemském showbyznyse. Narodila se jim dcera Barbora. Jana už byla zkušenější matka, ale její instinkt chránit děti se nezměnil. Barbora sice nebyla tak „neviditelná“ jako Tereza, ale ani ona nebyla vystavovaná médiím. Žádné rodinné PR, žádné cílené ukazování soukromí.
Zajímavé je, že Tereza, tedy její dcera z prvního manželství, měla v nové rodině své pevné místo. Nebyla odstrčená. Byla tabu jen pro veřejnost. Herečka důsledně oddělovala rodinu od své herecké image. Jako by říkala: tohle je moje práce, ale tohle je můj skutečný život.
Když se Barbora rozhodla jít na DAMU, její maminka z toho radost neměla. Ne proto, že by jí nevěřila, ale protože znala realitu herecké profese. „Maminka dokonce odešla z akademie, kde učila, protože nechtěla, aby si někdo myslel, že mám protekci. Za to jí jsem dodnes vděčná,“ říkala později Barbora Munzarová.
Smrtí Munzara přišla o pevný bod
Hlaváčová s Munzarem sdíleli i občanskou odvahu. Odmítli podepsat Antichartu, což nebylo bez následků. Stejně klidně přistupovali i k profesním změnám. Když cítili, že je čas odejít z Národního divadla, udělali to bez dramat. A v soukromí fungovali překvapivě obyčejně. Humor, nadhled. Munzar miloval techniku, auta, letadla, rychlost. Ona byla spíš klidná, domácí, ráda vařila a starala se o blízké. Doplňovali se.
Ve vyšším věku se jejich svět zmenšoval. Ubylo rolí, přibylo zdravotních omezení. Ale drželi při sobě. Když Munzar zemřel, Hlaváčová jako by ztratila pevný bod. Stáhla se z veřejnosti téměř úplně. V několika posledních rozhovorech bylo cítit, jak hluboké pouto mezi nimi bylo. Říkala mu „Mistr“. S úsměvem, ale i obdivem. „Pro mne to byl především slušný člověk. A toho jsem si cenila nejvíc,“ tvrdila. Až do konce zůstala stejná. Skromná, profesionální, zdrženlivá v osobních věcech. Zemřela 13. ledna 2024 v Praze.
Zdroje: extra.cz, blesk.cz, super.cz, tn.nova.cz, idnes.cz, cnn.iprima.cz, prozeny.cz
