Článek
Na české hudební scéně má Jitka Zelenková (75) své pevné místo. Její hlas je nezaměnitelný, civilní, bez zbytečné okázalosti, podobně jako její vystupování. Nikdy nepatřila mezi typy, které by budovaly kariéru na skandálech nebo přehnané stylizaci. Spíš si postupně a soustředěně vybudovala vlastní prostor, kde se cítí jistě. Právě tahle zdrženlivost a určitá vnitřní disciplína se ale neprojevuje jen v profesi. V osobním životě ji formovaly mnohem složitější okolnosti, než by se na první pohled mohlo zdát.
Dětství, které jí nastavilo směr
Zelenková často zmiňuje, že její vztah k blízkosti a důvěře se začal formovat už velmi brzy. Rodiče na ni bohužel neměli moc čas, dětství strávila hlavně u babičky a dědy. A když se později vrátila domů také to nebyl žádný med. „Maminka tehdy nastoupila do filharmonického sboru a odjela do ciziny. Já žila v kritické době od třinácti do šestnácti s tátou. A to vůbec nebylo v pořádku. Táta byl vážený dirigent, který měl doma takové éro. Byl na výchovu sám a já mu dneska nemám nic za zlé. Těžko mohl zvládat holku v pubertě,“ vzpomínala.
Změna prostředí, vytržení z jistoty a následné další odloučení, to všechno přišlo v poměrně citlivém věku. Sdílený malý prostor, minimum soukromí a především soužití s mužským světem v období dospívání. Právě tohle období zpěvačka později označila za moment, který mohl zásadně ovlivnit její vztah k mužům. Není to přitom žádná psychologická zkratka. Podobné zkušenosti často vedou k tomu, že si člověk buduje silnou potřebu autonomie a zároveň opatrnost ve vztazích.
Iveta Bartošová měla se Štaidlem syna Artura
Láska na úkor jiné ženy
Zelenková nikdy nepůsobila jako někdo, kdo by se chtěl ve vztahu „rozpustit“. Naopak, její životní nastavení spíš směřovalo k nezávislosti. To ale neznamená, že by lásku neprožívala naplno. Její nejznámější vztah byl se skladatelem Ladislav Štaidl. Právě ten se stal jedním z klíčových momentů jejího osobního života. „Bylo to jako z filmu. Moje láska ale nebyla posvěcená žádným štěstím, naopak byla na úkor jeho ženy. Nejsem na to vůbec pyšná. Ale co jsem měla dělat, když jsem byla šíleně zamilovaná?“ tvrdila zpěvačka. Narážela na to, že byl ženatý s manželkou Annou.
Na druhou stranu si nikdy nemyslela, že by k ní skladatel nic necítil. „Neznám žádného chlapa, který by udržoval jedenáct let vztah se ženskou, kterou by neměl rád. To je vyloučené. Moje city byly ovšem silnější, navíc jsem se pořád bála, abych mu nenarušila rodinný klid,“ zamýšlela se.
Konec vztahu, kdy Štaidl později odešel za Ivetou Bartošovou, nebyl jen běžným rozchodem, byl to zásah do důvěry, který se nehojí rychle. Z dnešního pohledu to nepůsobí jako dramatická historka, ale spíš jako typická zkušenost, která člověka přesměruje. U Zelenkové vedla k ještě větší opatrnosti. A možná i k tomu, že si začala víc chránit vlastní prostor než hledat nový vztah za každou cenu.
Fandí „zlobivým“ chlapům
Zelenková se nikdy nevzdala. „Nechtěla jsem někoho dostrkat za každou cenu na radnici a pak se za dva roky rozvést nebo vychovávat děti sama,“ uvažovala. Z jejího pohledu není vztah automatickou součástí života, ale volbou, která musí dávat smysl. A čím víc zkušeností člověk má, tím přísnější kritéria si přirozeně nastavuje.
Jitka Zelenková během vystoupení v Brně
Zelenková dnes otevřeně říká, že si dává pozor, komu se otevře. Nejde o pózu ani o hořkost. „Trochu se tomu už bráním, protože když se zamiluju, tak hodně a nevhodně. Neperspektivně. Podvědomě fandím i ve filmech „zlobivým“ chlapům. Příklad: Tenkrát na Západě s Henrym Fondou – je to zločinec, ale přitom naprosto nádherný mužský, když si na něj vzpomenu, mám husí kůži. V lásce neumím být rozumná,“ říkala, když mluvila o lásce.
Samota jako vědomé rozhodnutí
Na první pohled může její život působit jako osamělý. Ve skutečnosti je ale spíš selektivní. Rozdíl je v tom zásadní. Nejde o to, že by rezignovala na lásku. Spíš odmítá kompromisy, které by ji stály vnitřní klid. To je postoj, který je v určité životní fázi čím dál častější a zároveň méně viditelný než klasické „šťastně až do smrti“.
Zelenková si udržuje aktivní život, vystupuje, komunikuje s publikem, zůstává součástí kulturního prostoru. Jen si pečlivě hlídá, koho si pustí blíž. A také se vyhýbá extrémům. Není to tragický osud ani pohádka o velké lásce. Spíš realistický obraz ženy, která si postupně nastavila vlastní pravidla.
Zdroje: prozeny.blesk.cz, frekvence1.cz, novinky.cz, zena.aktualne.cz, idnes.cz
