Článek
Josef Bek patřil k hercům, které si diváci rychle oblíbili. Působil přirozeně, měl silnou postavu, výrazný hlas a typ úsměvu, který budil důvěru. Není divu, že často dostával role sympatických a přímočarých mužů. Bek byl navíc pověstný dobrou náladou. A také byl velký svůdník. „Milovanej Pepíček Bek, ten jak to uměl, to svádění. A byl přitom pořád tak hravej a veselej. To se mi na něm líbilo. Že to bral jako hru. Kdysi se stalo, že jsme čekali na výstup. Najednou na mě volá: ‚Ahoooj,‘ rozepnul si poklopec, vyndal ho a zamával mi s ním. Ale tak jako v dobrým. A přitom měl ženu a měl hezkej vztah, ale vyhověl v dobrosrdečnosti. Baby za ním šíleně letěly. Měl strašně příjemný vyzařování,“ vzpomínala herečka Květa Fialová. Vlastním tím vystihla, jaký Josef Bek byl. A jak žil.
Rodiče ho zahřívali v troubě, aby přežil
Narodil se v roce 1918 v Hradci Králové a jeho start do života nebyl jednoduchý. Přišel na svět předčasně a tehdejší medicína si s podobnými případy poradila jen obtížně. Rodina proto improvizovala, novorozeně zahřívali v troubě, což byla v té době jedna z mála možností, jak nedonošenému dítěti pomoci přežít.
Dětství prožil v poměrně skromných poměrech. Otec pocházel z bohaté statkářské rodiny, ale když se zamiloval do chudé dívky, rodina ho vydědila. Živil se pak jako železniční dělník a snažil se, aby jeho děti měly alespoň stabilní zázemí. Možná právě proto rodiče nesli těžce synovu touhu stát se hercem. Divadlo pro ně nebyla jistota, ale spíš riskantní dobrodružství.
Bek se o herectví zajímal už jako student. Hrál s ochotníky, zpíval a recitoval. Nejdřív ale musel překonat překážku, která by pro budoucího herce mohla být zásadní, protože neuměl vyslovovat „ř“. Místo aby se s tím smířil, vyhledal pomoc odborníků a na své výslovnosti systematicky pracoval.

Pamětní deska na Bekově rodném domě v Hradci Králové
Jedna žena, se kterou zůstal
Rodiče ho přesto poslali studovat obchodní akademii. Po maturitě nastoupil do královéhradecké spořitelny. Pracoval poctivě a rychle se vypracoval až na hlavního pokladníka, ale nadšení z bankovní kariéry v něm nikdo neviděl. Zlom přišel až během druhé světové války. Hrozilo mu totální nasazení v Německu a Bek zjistil, že herci mají výjimku. Přihlásil se proto do divadla a jeho život se tím definitivně změnil.
Na začátku čtyřicátých let se dostal do olomouckého divadla. Původně zpíval v opeře a operetě, ale postupně se prosadil i jako činoherní herec. Na Moravu později vzpomínal jako na období, kdy se jako herec opravdu našel. Právě v Olomouci potkal baletku Evu Novákovou. V roce 1947 se vzali a jejich vztah vydržel až do konce života.
Stejný rok přinesl i první výrazný filmový úspěch. V dramatu Siréna získal svou první velkou filmovou roli a snímek získal hlavní cenu na festivalu v Benátkách. Ukázalo se, že Bek není jen komediální typ, ale zvládne i vážnější polohy.
Rozesmál i agenty StB
Pro široké publikum se ale stal nezapomenutelným hlavně díky filmům z 50. let. Jednou z jeho nejslavnějších rolí je vysloužilý voják Martin Kabát ve filmové adaptaci pohádky Hrátky s čertem. Postava bodrého vojáka, který se nebojí ani pekla, k němu dokonale seděla. Velký ohlas měl také film Florenc 13,30, kde ztvárnil veselého řidiče autobusu. Píseň „Šoférská“ z filmu zlidověla a Bek ji občas s nadsázkou používal i v běžném životě – například když chtěl někoho pobavit nebo si získat sympatie úředníků.
Bek nebyl typ herce, který by se snažil být politicky viditelný. Nebyl členem komunistické strany a k režimu se stavěl spíš s ironickým odstupem. Spoléhal hlavně na humor a osobní šarm. „Jsem vděčný osudu, že jsem mohl rozdávat sám sebe divákům i posluchačům a že se naplnily, a to bohatě, moje představy o poslání českého herce,“ říkával.
Veselá kopa byl za jakékoli situace. Vypráví se například historka, kdy u něj doma zazvonili příslušníci StB při kontrole sousedky, socioložky Jiřiny Šiklové. Bek je prý dokázal tak zabavit hovorem a vtipy, že si ani nevšimli materiálů, které u něj byly schované.
Děti s manželkou nikdy neměli
Bek byl známý tím, že na jevišti působil téměř nevyčerpatelně. I po šedesátce dokázal hrát temperamentní role, například Řeka Zorbu, při kterém skákal po stolech a tančil, jako by mu bylo o třicet let méně. Jeho osobní život ale nebyl úplně bez stínů. S manželkou Evou zůstali bezdětní, když se po několika potratech rozhodli další pokusy vzdát. Přesto spolu zůstali velmi silně spojeni.
Na sklonku života už Bek tempo zpomalil a přijímal spíš menší role. Zdraví se mu začalo zhoršovat po kolapsu při oslavě 75. narozenin. Ještě se dokázal vrátit do práce, ale o dva roky později podlehl zápalu plic. Zemřel 5. května 1995 v Praze. Jeho manželka Eva ho přežila jen o několik měsíců.
Zdroje: autorský článek s využitím





