Článek
Pražák tělem i duší, ale s kořeny sahajícími až do severních Čech. Rodina Josefa Kemra pocházela z oblasti Chomutovska a historie rodu sahá několik století zpátky. Jeden z jeho dávných předků dokonce získal erb a právo užívat přídomek „z Velkých Krbětic“. Kemr o této historii věděl a občas se účastnil rodinných setkání, ale jeho vlastní dětství mělo k aristokracii daleko.
Když poznal, že herectví je cesta
Narodil se do skromných poměrů, otec byl švec, matka švadlena. Právě od nich si odnesl dvě věci, které ho provázely celý život: hlubokou víru a vztah k umění. Divadlo ho přitahovalo už jako kluka. Na jevišti pražského Vinohradského divadla stál poprvé v deseti letech a za malou roli si odnesl honorář pět korun. Pro většinu dětí drobnost, pro něj první potvrzení, že by jednou mohl stát na prknech častěji.
O pět let později se objevil i před kamerou ve filmu Lízin let do nebe. Byla to epizoda, ale Kemr už tehdy věděl, že herectví je jeho cesta. Jenže doma to tak jednoznačné nebylo – otec chtěl, aby měl „pořádné zaměstnání“. Mladý Josef proto vystudoval obchodní školu a nějaký čas se živil různě: pracoval jako číšník, promítač nebo elektromontér.
K legendě od pytle brambor
K divadlu se ale stále vracel. Zlom přišel díky přátelství s hercem Rudolfem Hrušínským, s nímž se potkal při natáčení klasické studentské komedie Cesta do hlubin študákovy duše. Hrušínský ho jednou potkal na nádraží, kde si přivydělával vykládáním brambor. Následovala spontánní akce, když nasedli na vlak a odjeli za kočovnou hereckou společností Červíčkových.
Přátelství Kemra a Rudolfa Hrušínského skončilo během okamžiku
Právě u kočovných divadel Kemr získal zkušenosti, které žádná škola nenahradí. Hrál s nimi až do konce druhé světové války. Po válce se jeho kariéra postupně posouvala výš, až zakotvil v Národním divadle, kde strávil zhruba tři desetiletí. Byl respektovaným členem souboru, ale zároveň člověkem, který si nikdy příliš nelámal hlavu s konvencemi.
Víra, vzdor a komplikovaný vztah s režimem
Kemr byl otevřeně věřící, což v komunistickém Československu nebyla zrovna výhoda. Nabízené role si vybíral a některé odmítal, pokud mu neseděly. Když mu měl být udělen titul zasloužilého umělce, reagoval dopisem na ústřední výbor komunistické strany. „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval,“ stálo v něm.
Takové postoje samozřejmě neušly pozornosti státní bezpečnosti. V archivech na něj vznikl poměrně obsáhlý spis. Jeho chování totiž často vybočovalo z očekávaných norem a po okupaci v roce 1968 například na protest přestal chodit ke kadeřníkovi a po Praze jezdil na motorce v americkém kabátě. Přesto – nebo možná právě proto – ho mladší kolegové respektovali. Rád jim připomínal, že prohra člověka naučí víc než vítězství.
Dům plný koček
Soukromí Josefa Kemra bylo stejně osobité jako jeho veřejný obraz. Žil v domě U Bílé řepy na Malé Straně, plném starožitností a knih. Společnost mu dlouho dělala manželka, herečka a režisérka Eva Foustková. Jejich vztah měl zvláštní dynamiku: Kemr byl hluboce věřící, zatímco Foustková přesvědčená komunistka. Politické debaty prý u nich doma nebyly výjimkou. Přesto spolu žili harmonicky.
Po její smrti se později sblížil s Marikou Skopalovou, s níž strávil zbytek života. Kemr měl slabost také pro zvířata, zejména pro kočky. V jednu dobu jich prý v domě žilo osm. A když vyjel autem, často s sebou vezl i violu. Byl totiž výborný hudebník a nástroj vozil ve starém trabantu, z něhož kvůli tomu dokonce vyndal zadní sedadla.
Konec přátelství a možná přišel i syn
Jednou z nejsmutnějších kapitol jeho života byl rozpad přátelství s Rudolfem Hrušínským. Stačil k tomu jeden nešťastný moment, kdy Hrušínský při setkání žertem poplácal Skopalovou po zadku. Kemr to vzal jako urážku a přátelství, které trvalo roky, tím prakticky skončilo. „Kemr byl v každém případě velmi zvláštní a podivínský člověk. Jednou se v divadle zamiloval do inspicientky, a když ji Hrušínský přátelsky poplácal po zadku, tak mu dal facku!“ potvrdila později Jiřina Švorcová. Hrušínský se později snažil vztah napravit, ale Kemr už neustoupil.
Vladimír Poláček tvrdí, že je synem Josefa Kemra
V pozdějších letech se objevil muž, který tvrdil, že je Kemrův syn, jmenuje se Vladimír Poláček. O tom, kdo je jeho pravý otec, se měl dozvědět od své matky na její smrtelné posteli. Nakonec se měli opravdu setkat. „Povídali jsme si o lese, o přírodě, o tom, co mě baví a jak se mi daří. A o společných zájmech,“ tvrdil Vladimír s tím, že mu Kemr nakonec řekl, že je rád, že je. Jestli je to pravda, nebo jen bujná fantazie, se už asi nikdy nedozvíme.
Herec až do poslední chvíle
Zdravotní problémy přišly na začátku 90. let. Lékaři Kemrovi diagnostikovali pokročilou rakovinu žaludku. Přesto nepřestal pracovat. Dokonce natáčel scénu historického filmu V erbu lvice přímo v nemocnici, pokoj tehdy filmaři proměnili v celu středověkého mnicha. Pro člověka, který celý život hledal v umění i víře hlubší smysl, to mělo téměř symbolický rozměr. Josef Kemr zemřel 15. ledna 1995 v Praze.
Pro mnoho diváků bude navždy především dědou Komárkem z filmu Na samotě u lesa, který natočil Jiří Menzel. Režisér tehdy trval na jeho obsazení i přes výhrady úřadů a argumentoval mimo jiné tím, že nikdo jiný neumí sekat kosou tak přesvědčivě. Podobně zásadní byl i seriál Chalupáři, kde vytvořil nezapomenutelného Bohouše Císaře po boku Jiří Sovák. A právě tyhle role ukazují, v čem byl Kemr výjimečný: dokázal hrát obyčejné lidi tak přesvědčivě, že působili skutečně.
Zdroje: blesk.cz, dotyk.cz, kafe.cz, cnn.iprima.cz, dvojka.rozhlas.cz, denik.cz, lifee.cz
