Článek
Když se 30. dubna 1974 na obrazovkách Československé televize objevil první díl Krkonošských pohádek, jen málokdo tušil, že vzniká jeden z největších fenoménů domácí televizní tvorby. Příběhy o spravedlivém vládci Krkonoš, lakotném statkáři Trautenberkovi a jeho služebnictvu se staly součástí několika generací dětství a dodnes patří k nejčastěji reprízovaným pořadům České televize. Během let vzniklo celkem dvacet desetiminutových epizod rozdělených do tří sérií.
Museli vymyslet krycí jméno
Ačkoliv se děj jednotlivých dílů často opakoval podle podobného schématu, diváci se jich nikdy nepřejedli. Trautenberk vymyslel nový podvod, chtěl získat něco, co mu nepatřilo, zapletl do svých plánů Anče, Kubu nebo hajného, a nakonec přišel trest z rukou Krakonoše. Právě jednoduchost a srozumitelčné morální poselství udělaly z večerníčku nesmrtelnou klasiku.
Hana Maciuchová a její Anče byla naprosto úžasná
Málokdo dnes ví, že samotný vznik Krkonošských pohádek provázely politické komplikace. Scénáře totiž napsala spisovatelka Božena Šimková, která po roce 1968 patřila mezi zakázané autory. Kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací Československa nesměla oficiálně publikovat ani pracovat pro televizi. Soudruzi tak pořádně vyváděli, když se měla objevit v titulcích. Nakonec bylo rozhodnuto, že se tak nestane a v titulcích dlouhá léta figurovala Zdena Podhrázská, která sloužila jako takzvané krycí jméno. Teprve po pádu komunistického režimu vyšlo najevo, kdo za oblíbenými dialogy a příběhy skutečně stojí.
Předlohou pro televizní zpracování se navíc staly pohádky spisovatelky Marie Kubátové, která postavu Trautenberka přivedla do krkonošských příběhů už dříve. Sama však později přiznávala, že televizní verze se od její původní představy výrazně vzdálila. „Já bych to napsala jinak. Když jsem večerníčky viděla, tak jsem si řekla, že to bylo hezké pokoukání, ale není to můj rukopis. Jsou tam pasáže, pod které bych se nikdy nepodepsala. Jsou tam fráze, které by Krakonoš nikdy neřekl. I ta sojka je tam navíc. V mých námětech nebyla.“
Trautenberk měl historický předobraz
Zajímavostí je, že jméno Trautenberk není zcela smyšlené. V českých zemích skutečně existoval šlechtický rod Trauttenbergů, který vlastnil majetky i v podhůří Krkonoš. Tvůrci si jméno upravili tak, aby působilo pohádkově a zároveň připomínalo místní historii.
Také samotný Krakonoš má kořeny v dávných německých legendách. V některých starších příbězích vystupuje pod jménem Rýbrcoul, které vzniklo z německého označení Rübezahl. Tato tajemná horská bytost byla v lidových pověstech ochráncem hor, přírody i poctivých lidí dávno před vznikem televizního seriálu.
Natáčení připomínalo malý zázrak
Přestože většina diváků má pocit, že se seriál natáčel vysoko v horách, velká část scén vznikala v barrandovských ateliérech. Tvůrci totiž dlouho hledali vhodné prostory, kde by bylo možné vytvořit pohádkový svět Krakonoše a Trautenberka. Dekoratéři postavili umělou horskou chalupu, lesní zákoutí i potok. Ve scénách se objevovala skutečná zvířata – kočky, kůzlata, slepice nebo pstruzi plovoucí v uměle vytvořeném potoce. Na tehdejší poměry šlo o mimořádně náročnou produkci.
Velkou investicí byl také barevný film Kodak, na který se seriál natáčel. Šlo o jeden z nejdražších materiálů dostupných v tehdejším Československu. Právě díky němu si Krkonošské pohádky dodnes zachovaly charakteristický vzhled a barevnost.
Jednou z nenápadných, ale důležitých postav seriálu byla Krakonošova sojka. Právě ona pravidelně přinášela pánovi hor informace o tom, jaké nekalosti zase Trautenberk chystá. Málokdo ale ví, že loutku sojky ovládala herečka Jana Prachařová, manželka představitele Trautenberka Ilji Prachaře. I díky ní získala sojka osobitý pohyb a stala se jedním z nezapomenutelných symbolů celého večerníčku.
Ilja Prachař měl Trautenberka plné zuby
Ačkoliv právě Trautenberk patří mezi nejslavnější záporné postavy české televizní historie, jeho představitel Ilja Prachař z role příliš nadšený nebyl. Herec měl za sebou desítky divadelních, filmových i televizních rolí. Objevil se v mnoha významných projektech a patřil mezi respektované osobnosti českého herectví. Jenže veřejnost ho postupně začala vnímat téměř výhradně jako lakomého statkáře z Krkonoš.
To ho velmi trápilo. „Až se stane a nebudu mezi vámi, zakazuji vám, abyste o mně psali jenom jako o Trautenberkovi. Copak jsem neodehrál kvalitnější role?“ rozčiloval se. Podobné situace zažíval i v soukromí. Jak později vzpomínal jeho vnuk Jakub Prachař, lidé si herce často chodili prohlížet i na chalupu. „Rodiče za plotem svým dětem ukazovali, jak vypadá ten Trautenberk. Děda je posílal rovnou do pr.....,“ vzpomínal pokračovatel slavného hereckého rodu.
Nicméně paradoxně právě role, která Oljovi Prachařovi přinesla nesmrtelnost, se stala také jeho největší profesní nálepkou.
Františka Peterku nutili kouřit
Podobně nepříjemnou zkušenost měl i představitel Krakonoše František Peterka. Mohutný herec s nezaměnitelným hlasem se stal pro diváky zosobněním vládce hor. Ke Krakonošovi však neodmyslitelně patřila dýmka, ze které v každém dílu pravidelně bafal. Jenže Peterka byl ve skutečnosti celoživotní nekuřák.
Při natáčení musel opakovaně vdechovat kouř, což mu způsobovalo zdravotní potíže. Některé scény se dokonce musely přerušovat, protože se mu z kouře dělalo nevolno. Přesto dýmka zůstala jedním z nejvýraznějších symbolů Krakonoše a tvůrci na ní trvali až do konce natáčení.
Krkonošské pohádky se se ale v každém případě staly mnohem víc než jen dětským pořadem. Z hlášek Trautenberka, Anče nebo Kuby se staly součásti běžné řeči, úvodní melodii poznají i lidé, kteří seriál neviděli desítky let, a postava Krakonoše dodnes představuje symbol spravedlnosti a ochrany přírody.
Zdroje: autorský článek s využitím
