Článek
Nataša Gollová, vlastním jménem Nataša Helena Štěpánka Hodačová, pocházela z privilegovaného prostředí. Její otec František Hodač byl výraznou politickou osobností a spolupodílel se na vzniku Československa. Přesto z ní nikdy nebyla rozmazlená dcera z bohaté rodiny. Studovala na gymnáziu, pokračovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, část studií strávila v Anglii a mluvila francouzsky, anglicky, německy i rusky. Byla inteligentní, vzdělaná, sebevědomá. A možná právě tato kombinace z ní dělala osobnost, která se nebála jít za svými city, i když to bylo proti společenským očekáváním.
Osudový nacista všechno změnil
Na plátně byla zosobněním noblesy, šarmu a lehkosti. Diváci ji milovali, zejména díky filmům s Oldřichem Novým. Kristián se stal legendou a Gollová jednou z jeho nejzářivějších hvězd. Zatímco profesně stoupala ke hvězdám, její soukromý život byl spíš mozaikou nenaplněných vztahů a zklamání. První velká láska k francouzskému umělci Tristanovi Tzarovi ji dokonce přiměla k dramatickému gestu, když z Paříže vzkázala tehdejšímu partnerovi, že se už nevrátí. Vrátila se. A s ní i realita, že její život nebude tak romantický, jak by si přála.
Pak přišel osudový muž Willy Söhnel. Právník, člen NSDAP, ale zároveň člověk, který během protektorátu výrazně pomohl udržet československý film v chodu. Paradox, který se dodnes těžko hodnotí černobíle. Pro mnohé filmaře byl spíš ochráncem než hrozbou, po válce dokonce získal čestné občanství. Přesto jeho politická příslušnost z něj udělala kontroverzní postavu a z každého, kdo byl s ním spojen, potenciálního viníka.
Vzpomínka na Natašu Gollovou na jejím rodném domě
Gollová se do něj bezhlavě zamilovala. A tím se vlastně odsoudila. Navíc si kvůli němu rozhádala přátelství s Adinou Mandlovou, která se se stejným mužem také zapletla. Mandlová otěhotněla, dítě si však nenechala. V kontextu budoucích událostí to pro ni možná byla krutá, ale osudově „šťastná“ volba. Gollová takové štěstí neměla. Její vztah se Söhnelem se stal cejchem, který ji po válce definitivně zlomil.
Z milované hvězdy vyvrhelem
Byla označena za kolaborantku, přestože proti ní neexistovaly konkrétní důkazy o aktivní spolupráci s nacistickým režimem. Mnoho kolegů z filmové branže svědčilo v její prospěch a tvrdilo, že Söhnel nikomu neubližoval a naopak pomáhal. Nepomohlo to. Veřejné mínění bylo neúprosné. Z milované hvězdy se stala persona non grata. Herectví, které bylo její identitou, jí bylo téměř znemožněno.
Söhnel byl z Československa vyhoštěn a skončil v Rakousku. Gollová zůstala sama, s pocitem viny, který jí společnost vtiskla, a bez možnosti obhájit se. Pracovala v oblastním divadle v Českých Budějovicích, kam jí pomohl režisér Karel Konstantin. Toho si později vzala, ale romantiku bychom v tomto svazku hledali marně. Spíš šlo o útočiště, o pokus najít oporu v době, kdy už jí docházely síly.
Jedním z mála, kdo nad ní držel ochrannou ruku, byl Jan Werich. Díky jeho autoritě se mohla vrátit do Prahy a objevit se ve filmu Pekařův císař, kde ztvárnila Sirael. Pro mnohé to byl důkaz, že její talent nezmizel, jen byl umlčen okolnostmi. Hrála i v jeho divadle, ale nikdy už se nevrátila do pozice, kterou měla před válkou. Spíš přežívala než žila.
Byla jedinečná, umírala ale opuštěná
Zemřela bez potlesku
Navenek se mohlo zdát, že se s osudem smířila. Na chalupě pořádala setkání, obklopovala se lidmi, snažila se působit vyrovnaně. Jenže uvnitř narůstal smutek. Stále častěji sahala po alkoholu. Samota, zklamání a pocit, že byla obětována dějinám, ji pomalu ničily.
Její poslední výraznou rolí byl film Drahé tety a já. Poté se vytratila z veřejného života. Nakonec skončila v domově důchodců, zapomenutá ženou, kterou kdysi obdivoval celý národ. Zemřela tiše, bez potlesku, bez slávy, která jí kdysi patřila.
