Článek
Dnes se o nich mluví jako o úžasném páru. Nina Divíšková (†84) a Jan Kačer (†87) to ale neměli vždycky snadné, jejich soužití nebyla žádná pohádka. Spíš dlouhá cesta. Šlo o dva velice silné charaktery, které se naučily žít vedle sebe, ne proti sobě.
Musel si ji vybojovat
Když kvůli angíně dorazila Divíšková do školy o něco později a svým spolužákům se představila svým typickým brněnským přízvukem, okamžitě si získala pozornost. Měla v sobě přirozenou energii a zdravé sebevědomí. V koutě tehdy seděl tmavovlasý kluk a dělal, že se ho to netýká. Ve skutečnosti byl jen plachý a zaujatý víc, než chtěl dát najevo. „Byla to noblesní osoba, až aristokratická. Mluvila hlubokým altem a byla z Moravy,“ vzpomínal Kačer. Divíšková si o něm zprvu myslela, že je nafoukaný, on si zase nevěřil a spoléhal hlavně na svůj rozum a cit pro slovo.
Možná i proto ji dobýval spíš trpělivostí než okázalými gesty. Každopádně to chtělo čas. Ona měla kolem sebe nápadníky a Kačer musel unést i její počáteční odmítání. Dojížděl za ní přes půl Prahy, bral s nadhledem její nálady i drobné provokace a postupně si vydobyl místo v jejím životě. Uměl naslouchat, diskutovat o knihách i politice, a to na ni zapůsobilo víc než velká vyznání. Vztah se rodil pomalu, ale o to pevněji. Když pak oba nastoupili do angažmá v Ostravě, už tvořili pár, který okolí bralo jako samozřejmost. „Ona mi slíbila, že se mnou vydrží, a já jí také,“ usmíval se Kačer.
Nechápal, jak to všechno zvládala
Svatbu měli skromnou. Bez prstýnků, bez velké slávy, jen s pár snítkami šeříku. Nebylo to gesto proti tradicím, spíš odraz reality mladých herců na začátku kariéry. Peněz nebylo nazbyt a na cestě bylo první dítě. „Dokázala zázrak, který já bych na jejím místě nedokázal nikdy: uživit ty děti. Nikdy jsme neměli hlad, vždycky tam bylo čisto, vypráno,“ složil herec poklonu své drahé polovičce. S rodičovstvím přišly i starosti. Nejstarší dcera byla vážně nemocná a lékaři dlouho tápali. Divíšková hrála jedno představení za druhým a občas nosila děti s sebou do divadla. Kolegové je hlídali v šatnách. Tenkrát se nad tím nikdo moc nepozastavoval.
Kačer mezitím začínal točit a víc cestoval. Každý z nich nesl svůj díl odpovědnosti. Ona každodenní péči o rodinu, on tlak, aby je uživil. Oba na to později vzpomínali bez sentimentu. „Manželství je o tom, že když jsem jednou něco slíbil, tak to splním,“ říkala Divíšková. Nehráli si na dokonalý pár. Uměli se pohádat, někdy i pořádně, ale brali to jako součást soužití dvou temperamentních lidí.
Myslel si, že jde do Ostravy na rok
Velkým krokem byl přesun do Prahy k rodícímu se Činohernímu klubu. Nadšení z nové práce ale kalila nejistota, kde bydlet a jak skloubit divadlo s rodinou. Herecké prostředí bylo svobodné, ale životní podmínky často dost spartánské. Nakonec sehnali byt na Spořilově, který se stal jejich zázemím na dlouhá léta. Byl to byt plný knih, debat, přátel a dětského smíchu.
V polovině 70. let však do jejich života zasáhla politika. Kačer byl pro režim nepohodlný a musel z Prahy odejít. Druhé ostravské angažmá už nebylo dobrodružstvím, ale zkouškou. Přespával po známých nebo v divadle a domů jezdil jen na víkendy. „Ale víte, bral jsem to tak, že já ten režim rád neměl a on mě taky ne. Čili to byla dohoda. Bylo to kruté, ale byla to daň za to, že jsem s nimi nechtěl jít. Myslel jsem si, že tam jdu na rok. Jenže se to protáhlo,“ vysvětloval Kačer. Vztah na dálku v době bez mobilů a internetu stál hlavně na důvěře. Dopisy, krátké telefonáty a vzácné společné dny, i to byla jejich realita.
Právě tehdy se ukázalo, na čem jejich vztah stojí. Žádné nevěry ani skandály, nic takového. Věřil, že jejich manželství by zradu nepřežilo. Divíšková mezitím v Praze držela rodinu pohromadě, starala se o tři dcery a ještě se pustila do budování domu, i když peněz nebylo nazbyt. Byla praktická, odolná a nečekala, že něco zařídí někdo jiný.
Její nemoc nesnášel
Po návratu Kačera do Prahy už drželi při sobě ještě víc. S přibývajícím věkem se těšily na další role, které Divíšková dostávala i ve zralejším věku. Rozrůstala se jim rodina. Děti, vnoučata, pravnoučata. Herec rád seděl u stolu a vedl dlouhé hovory, herečka zase dokázala vytvořit atmosféru, kde se každý cítil vítaný.
O to těžší bylo období, kdy Divíšková onemocněla Alzheimerovou chorobou. Postupně se vytrácela žena, kterou Kačer znal celý život, její paměť, humor i jistota v hlase. Pro partnera je to zvláštní druh loučení, který trvá roky. „Nesnáším tu nemoc. Mám čím dál víc Ninu rád, čím je hubenější, tím víc ji mám rád. Ale projevy nemoci, jak zapomíná. To mě tak neobyčejně se*e, že na ni někdy i řvu,“ přiznával Kačer. Dívat se na její trápení bylo někdy nad jeho síly a že si přál hlavně to, aby už netrpěla.
Nešlo o rezignaci, spíš o soucit. Její odchod nesl těžce a i obklopen rodinou mluvil o prázdném místě, které zůstalo. „Děkuji Bohu, že Nina odešla tak, jak si to přála. Doma, obklopena rodinou, a hlavně v klidu. Je to moc čerstvé,“ uvedl těsně po její smrti. Jan Kačer následoval svou manželku do hereckého nebe o necelé tři roky později. Od té doby jsou zase spolu tak, jak na to byli zvyklí prakticky celý život.
Zdroje: kafe.cz, blesk.cz, bkovarikova.cz, novinky.cz, frekvence1.cz, blesk.cz, cnn.iprima.cz
