Článek
Ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč stojí na startu závodu, na který roky tvrdě dřel. Na hlavě helma, která ale není jen kusem ochranného vybavení v národních barvách. Má na ní fotografie lidí, které znal. Sportovců, kteří už nikdy na žádný start nenastoupí, protože zemřeli ve válce s ruským agresorem. A právě kvůli téhle helmě do dalšího závodu na olympijských hrách nenastoupí. Byl diskvalifikován.
Organizátoři jeho žádost nevyslyšeli
Příběh Vladyslava Heraskevyče by se dal číst jako další kapitola nekonečného sporu o to, zda sport a politika patří dohromady. Jenže tentokrát nejde o vlajky, gesta na stupních vítězů ani o státní symboly. Jde o památku mrtvých. A o otázku, kde končí neutralita a začíná necitlivost. „Nikdy jsem nechtěl skandál s mezinárodním olympijským výborem a ani jsem ho nevytvořil. MOV ho vytvořil svou interpretací pravidel, kterou mnozí považují za diskriminační. Ačkoli tento skandál umožnil hlasitě hovořit o zabitých ukrajinských sportovcích, zároveň samotný fakt skandálu odvádí obrovské množství pozornosti od samotných soutěží a od sportovců, kteří se jich účastní. Proto navrhuji tento skandál ukončil,“ tvrdil sportovec.
Ukrajinec v rámci ukončení sporu žádal zrušení zákazu startu v „Památeční helmě“, omluvu a na znamení solidarity s ukrajinským sportem poskytnutí elektrické generátory pro ukrajinská sportovní zařízení, která trpí každodenním ostřelováním. Nebyl vyslyšen, do dalšího závodu nesmí nasotupit.
Mezinárodní olympijské prostředí dlouhodobě staví na myšlence politické neutrality. Pravidla zakazují projevy, které by mohly být vnímány jako politická propaganda. Logika je srozumitelná: sport má být prostorem, kde se soupeří výkony, ne ideologiemi. Organizátoři se bojí precedentu. Pokud povolí jeden symbol, otevřou dveře dalším a olympijská aréna se může proměnit v pódium pro světové konflikty.
Realita je jinde, měli by se probrat
Jenže realita roku 2026 je jiná než před desítkami let, kdy se olympijská neutralita formovala. Sportovci nejsou izolovaní od světa. Vyrůstají ve společnostech, které prožívají války, krize i tragédie. Pro ukrajinského závodníka není válka abstraktní téma z televizních debat. Je to každodenní zkušenost jeho země. Když si na helmu dá fotografie padlých kolegů, nevysílá tím nutně politický program. Spíš říká: „Tihle lidé existovali. Byli jedni z nás.“
Je tedy vzpomínka na mrtvé politickým projevem? Striktní výklad pravidel může říct ano, protože smrt těchto lidí je důsledkem konkrétní války. Morální intuice mnoha lidí ale říká něco jiného. Pieta sama o sobě není program ani propaganda. Je to lidské gesto.
Celá situace získává ostřejší obrysy ve chvíli, kdy se současně vede debata o návratu ruských sportovců na vrcholné akce pod neutrální vlajkou. Argument zní, že sportovci nenesou odpovědnost za kroky své vlády. To je v principu obhajitelný postoj. Jenže pak vzniká zvláštní kontrast. Na jedné straně snaha otevírat dveře „neutrálním“ reprezentantům země agresora, na druhé straně stopka pro symbolickou připomínku obětí války.
Udržet apolitický sport nejde
Pro mnoho lidí to působí jako nepoměr. Jako by se neutralita vyžadovala hlavně od těch, kteří nesou následky konfliktu na vlastní kůži. Olympijské hnutí stojí v těžké pozici. Jakmile připustí, že některá gesta jsou „pochopitelná“, riskuje obvinění z dvojího metru. Jakmile je zakáže všechna, riskuje, že bude působit odtrženě od reality a lidských emocí. Pravidla jsou sice stejná pro všechny, ale dopadají na každého jinak.
Možná je skutečnou otázkou něco jiného: zda je ještě vůbec možné udržet sport jako dokonale apolitický prostor ve světě, kde jsou velké sportovní akce samy o sobě politickými i symbolickými událostmi. Olympiáda není jen soutěž. Je to globální jeviště, na kterém se vždy odráží stav světa. A zakázat Heraskevyčovi projevit úctu padlým a zároveň uvažovat o návratu sportovců ze země agresora, je morální dno. Nic víc, nic méně.
Zdroje: isport.blesk.cz, novinky.cz, reurters.com
