Článek
Když se řekne strýček Jedlička, většině lidí naskočí směs zvuků, kokrhání, chrochtání, podivné hlasové kreace, které kdysi plnily sály kulturních domů. Antonín Jedlička (†70) byl fenomén své doby, který dokázal děti fascinovat i vyděsit zároveň. A právě tenhle kontrast je možná klíčem k pochopení jeho popularity. Jeho vystoupení nebyla jen o zábavě. Byla to show postavená na improvizaci, rychlé reakci a přísné kontrole publika.
Když humor balancuje na hraně
Děti, které spolupracovaly, se stávaly součástí hry. Zajímavé je i to, že on vlastně děti neměl příliš v lásce. Ty, které váhaly nebo neplnily očekávání na pódiu, si mohly odnést nepříjemnou zkušenost. Často se ho bály a měly z něj hrůzu. „Také se stalo, že citlivější děti se na jevišti trémou počůraly. Jedna kolegyně naší dcery strejdu Jedličku přímo nenáviděla, protože na její dcerku kdysi na pódiu zvýšil hlas a ona se z toho také počůrala,“ popisovala Jedličkova manželka Miroslava.
Dnes bychom takový přístup nejspíš označili za problematický, tehdy byl ale součástí „výchovného“ rámce zábavy. Jedlička totiž pracoval s publikem velmi přímočaře, nebál se ironie ani ostrých poznámek, a to ani směrem k dětem. Z dnešního pohledu je těžké si představit, že by si performer dovolil podobně „usměrňovat“ malé diváky přímo na pódiu.
Pamětní deska Antonína Jedličky na jeho rodném domě v Příbrami na Březových Horách
Jenže tehdejší společnost byla nastavena jinak. Autorita byla ceněná a přísnost nebyla vnímána jako něco nevhodného, ale spíš jako součást výchovy. Zajímavé je, že právě tenhle přístup mu nebránil v úspěchu. Naopak, jeho vystoupení byla vyprodaná a jeho jméno mělo váhu.
Sovák: Peníze sis vyprděl a vychrochtal
Jedlička si tak jako tak dokázal vydělat natolik, že patřil mezi viditelně majetnější umělce své generace. Pořídil si třeba Mercedes 300 D, prý jako první v zemi. Některé jeho kolegy to dráždilo. „No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš hov… Jenom prdíš. I ten mercedes, co máš, sis vyprděl a vychrochtal,“ vmetl mu jednou Jiří Sovák.
Jedličkův základ ale nebyl v estrádě. Už jako dítě vynikal hudebním sluchem a prošel prestižním Kühnovým dětským sborem. Zpíval sólově a účinkoval v operních projektech, což mu dalo pevné základy práce s hlasem. Právě hlas se stal jeho hlavním nástrojem. Zatímco jiní herci stavěli na herectví nebo dramatických rolích, Jedlička si našel vlastní cestu, tedy imitace, zvuky, práce s rytmem řeči. Nebyla to tvorba, kterou by kolegové vždy obdivovali, ale publikum ji přijímalo bez výhrad.
Popularita, která měla zvláštní podobu
S dobovým režimem vycházel bez konfliktů, což mu otevřelo další dveře. Mohl vystupovat, cestovat a dokonce se podílet i na rozhodování o jiných umělcích. V kontextu tehdejší kulturní politiky to nebyla samozřejmost. Zajímavým detailem je, že jeho fanouškovská základna nebyla jen dětská.
Oblibu si získal i mezi učitelkami v mateřských školách, které ho často vnímaly jako „jistotu programu“. Ta oddanost někdy nabývala až úsměvných podob, třeba když mu jedna z obdivovatelek pletla svetry, které pak nosil na vystoupeních. Jedlička ale podle všeho toužil po větším uznání. Nešlo mu jen o popularitu u publika, ale i o oficiální ocenění. Titul zasloužilého umělce, který nakonec získal, pro něj měl velkou hodnotu.
Poslední chrochtání u tenisu
Mimo pódium byl vášnivým sportovcem, především tenistou. Výkonnostně prý nijak nevynikal, ale o to víc bavil své okolí. I na kurtu totiž zůstával „strýčkem Jedličkou“, doprovázel hru zvuky, komentoval situace a vytvářel vlastní malou show. Ovšem zatímco na jevišti děti potřeboval, v soukromí jejich přítomnost při sportu nesnášel. Rušily ho a neváhal to dát najevo. Tenhle rozpor mezi veřejnou a soukromou tváří o něm vypovídá možná víc než jeho vystoupení.
Ironií osudu se právě tenis stal místem jeho posledních chvil. Při jednom ze zápasů, kdy opět bavil spoluhráče chrochtáním a štěkáním, náhle zkolaboval. To, co nejdřív působilo jako další improvizace, se rychle proměnilo v tragédii. „Ve druhé hře najednou zakokrhal a padl na zem. Moje žena Eva ještě řekla, že už to fakt přehání. Když jsem ale šel k němu blíž, viděl jsem, jak mu po spánku teče pramínek krve,“ vzpomínal zpěvák Karel Štědrý.
Infarkt přišel bez varování a nebylo mu pomoci. Antonínu Jedličkovi bylo sedmdesát let. Dnes jeho odkaz působí rozporuplně. Na jedné straně originální performer, který dokázal pracovat s hlasem způsobem, jaký tu neměl obdoby. Na straně druhé styl, který by v současnosti jen těžko obstál.
Zdroje: cnn.iprima.cz, blesk.cz, kinotip.cz, ahaonline.cz, vlasta.cz, zeny.iprima.cz
